„Věřím, že dobro je životodárné a úsměv léčivý,“ říká Eva Hudečková

Paní Eva Hudečková se stala kmotrou nové knížky pohádek rozhlasové reportérky Michaely Veteškové Jak maminka lezla na strom. Poslouchala jsem přímý přenos ze křtu této knihy v pořadu Tobogan a bylo mi jasné, že autorka pohádek volila kmotru víc než správně. Laskavá slova paní Evy Hudečkové pohladila duši a rozzářila tváře nejednomu posluchači Dvojky Českého rozhlasu. Ostatně, o jejím laskavém pohledu na svět hovoří všechny její knihy – Bezhlavá kobyla (1992), O ztracené lásce (1995), Bratříček Golem (1998), V moci kouzel (1997), Sedmihlásek (2002), Tajemství pražského šotka (2006).

Paní Hudečková, z vaší tvorby je zřejmé, že máte ráda pohádkový svět – jak se vám líbilo, být kmotrou nové pohádkové knížky?

Potěšilo mě to. Být kmotrou, znamená být dobrou sudičkou. Vládnete mocí přisoudit někomu štěstí. To je přece úžasný úděl. Míša Vetešková ve mně vzbudila obdiv, našla si originální a poctivou cestu, napsala půvabnou knížku. Zdobí ji vtipné ilustrace Lucie Seifertové a nakladatel se o ni obětavě stará. A jak jsem se dověděla, je o ni velký zájem. Jestli jsou v tom trošku i moje sudičkovské čáry, hřeje mě to na srdci.

Čím vás pohádky faktu (tuto kategorii pohádkových příběhů vymyslel legendární rozhlasový režisér Karel Weinlich) zaujaly? Máte ráda řekněme moderní pohádky o věcech kolem nás, nebo víc tíhnete k těm klasickým, které známe z knížek Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské?

Mám ráda tvorbu, která vychází z autorova srdce, není „vymyšlená“, s ničím nekalkuluje, na nic si nehraje. Nedělám rozdíly mezi starým a novým, obojí může být nádherné – to staré velmi moderní a to nové klasicky dokonalé. Kniha mě musí oslovit a obejmout. Jakmile na prvních stránkách vycítím, že mě autor klame, něco se ve mně vzpříčí a nemohu číst dál. Je to stejné zklamání, jako když prokouknete falešného člověka.

Všechny vaše knihy jsou prostoupeny laskavostí, touhou po lásce, porozumění a nalezení vlastního místa v okolním světě – jsou o lidech a vztazích mezi nimi. Myslíte si, že laskavost vnímání druhého dokáže zvítězit nad hrubostí, sobectvím a pokrytectvím?

Věřím, že dobro je životodárné a úsměv léčivý. Není to póza, ani nadsázka. Prožila jsem složitá období, sypala se na mne jedna pohroma za druhou, měla jsem pocit, že to neunesu. Kdo zná bolest duše, ví, o čem mluvím. Pomohl mi můj muž, práce a taky slunce, léčila jsem se v jeho pramenech. Vzpomínám si na průzračný den, kdy jsem navštívila klášter v Králíkách. Dostala jsem od sestry Doubravky obrázek. Podivná tvář, z jedné strany usměvavá, z druhé zamračená. Vybrala jsem si tu lepší verzi. Ať bylo, jak bylo, usmívala jsem se a brzy se zhojila i moje duše. Svět se vyjasnil. Úsměv a laskavost dokážou divy a nic nestojí. Jistěže nezabrání ničemům a závistivcům, aby páchali škody, to bylo a vždycky bude. O ně nejde. Jde o váš postoj a o rozhodnutí, jak s nepřízní osudu naložíte. Můžete zahořknout a skuhrat. Ale máte i lepší volbu, stejně jako tvář na tajemném obrázku.

Většinu vašich románů a novel nacházíme zařazené v kategorii pro děti a mládež, ale já je cítím spíš jako rodinné, určené pro děti i dospělé – vždyť dokážou vyvolat vzpomínky, otázky, rozproudit debatu o mnoha věcech. Kam byste ráda vy sama zařadila své tituly, ve kterém „šuplíčku“ byste je nejraději viděla?

Vidím to stejně jako vy. Nevybírám si čtenáře, nepátrám, jestli je jim deset let nebo devadesát, jestli pečou chleba nebo štěpí atom. Pakliže nás pojí důvěra a porozumění, vytuší v mých příbězích odpověď na otázky, které je trápí, a najdou naději – pak jsou moje knihy v tom nejlepším šuplíčku. Ale přiznám se, že hodně myslím na dospívající děti, opuštěné, bezradné, nezkušené, lákané do nebezpečných pastí. Je to nejohroženější skupina. Mají málo dobrých vzorů a málo důkazů lásky, které by je přesvědčily, že na nich někomu záleží.

Často doprovázíte svého muže – houslistu Václava Hudečka – na jeho koncertních turné – máte přitom čas na psaní? Čím nás překvapí spisovatelka Eva Hudečková?

Poslední léta jsme s mužem stále na cestách, nemám na psaní tolik času a klidu, jako dřív. Hodně jsem se sžila s hudbou, je mi dobře v poklidných vodách harmonie a míru… Vypracovala jsem pro televizi NOE projekt seriálu „Má vlast“, který zaznamenává krásné koncerty na památných místech naší země. Poznávám obětavé lidi, kteří pomáhají jeho vzniku a udržují při životě hudební tradici, která z nás kdysi dělala světovou velmoc. K psaní se stále vracím, uvidím, co se podaří. Mám toho hodně na srdci.

Když jsem vás poslouchala v rozhlase při křtu knížky, které jste se stala kmotrou, vzpomněla jsem si na rozhlasové zpracování bratříčka Golema. Já sama mám ráda rozhlasové hry a audioknihy – můžeme se těšit na nějaký další rozhlasový projekt?

Určitě bych se tomu nebránila. Bratříček Golem byla půvabná adaptace. Nabídka tenkrát přišla nečekaně, požádali mě o souhlas, navrhli, že dramatickou úpravu napíše pan Čepelka a zrežíruje ji pan Weinlich. Měla jsem z toho ohromnou radost. Ale nemám ponětí, jak to chodí, o těchto věcech asi rozhodují rozhlasoví dramaturgové, kteří mají své záměry a plány. Pár redaktorů mě oslovilo, že by rádi zpracovali některou z mých knih, ale už jsem o nich neslyšela.

Před lety jste opustila svět herectví a dabingu. Na otázku proč? jste nám odpověděla nesčíslněkrát. Já bych spíše chtěla vědět, zda vám zkušenosti z filmování, z divadelních prken, z dabingu nějak pomohly při psaní příběhů?

Herectví je dobrá průprava ke psaní, pracujete se slovy, vnímáte dramatický příběh a jeho poselství, svým výrazem můžete zdůraznit, potlačit nebo ošálit jeho smysl. Na dílech velkých autorů, kde se mísí génius s dokonalým řemeslem, se učíte vkusu a pokoře k umění. Herec neomylně pozná dobrý text, stejně jako ten nepovedený. Během své herecké praxe jsem neměla moc štěstí na duchaplné předlohy, doba přála spíš normalizačním slátaninám. Výjimkou byly role ve filmech, které napsal, Miloš Macourek, Oldřich Daněk nebo manželé Zelenkovi. Také dabing mi přál, dabovala jsem nejlepší světové herečky a mými kolegy u mikrofonu byli Mistři českého divadla. To byla zkušenost k nezaplacení.

Přesto bych se ráda zeptala na jednu z vašich rolí – mám velice ráda seriál Kamenný řád. Jeho literární předlohu jsem si přečetla až po jeho odvysílání. Jako Maryčce jsem vám velmi fandila – jak dnes vzpomínáte na natáčení tohoto seriálu? Co vám role Maryčky přinesla?

Radost a útěchu. Nadchl mě scénář, pracovala jsem s režisérem, Aloisem Mullerem, rozuměli jsme si a věřila jsem mu. Potkat režiséra, kterého si vážíte a obdivujete ho, to je požehnání. Těšila jsem se na každý natáčecí den. Moji kolegové byli bezvadní, herecky i lidsky. Byli jsme jako rodina. Když jsme se po měsících natáčení s pláčem loučili, Milena Asmanová, která hrála moji sestru, mi vyložila karty. Do roka potkáš svou největší lásku a vdáš se!... Dojala mě její snaha vyčarovat mi hezkou budoucnost. Spletla se jen o pár měsíců.

Váš poslední román je téměř básní v próze – nemáte chuť napsat sbírku básní?

Děkuju za milý kompliment, ale nedokážu svou obrazotvornost vyjádřit ve verších. Pokusila jsem se jen o jednoduché říkánky, když nebylo vyhnutí a danou situaci nebo postavu to charakterizovalo. Mám velký respekt k našim básníkům nejrůznějších žánrů, přečtu si báseň nebo text písně a mám dojem, že jsem dostala dárek. Mácha, Vrchlický, Nezval, Seifert, Suchý … Češi jako poleno a přitom světová třída.

Všechny vaše příběhy mi znějí hudbou – je to vliv vašeho manžela?

Od dětství jsem hudbu považovala za samozřejmou věc, za kouzlo všedního dne. Měli jsme doma gramofonovou skříň a spoustu desek s nádhernými symfoniemi a koncerty. Ráda jsem je poslouchala, připadalo mi, že se v nich skrývá tajemná energie, která ve mně vzbuzuje pocity úžasu. Hrála jsem na klavír, na kytaru, zpívala jsem ve sboru, chodila do baletu. Hudba mě provázela všude. Tu nejkrásnější jsem slyšela, když jsem potkala svého muže, a trvá to dodnes. Věnovala jsem mu k 50. narozeninám knížku Sedmihlásek. Pojednává o dětech, které se vydají zachránit ukradenou hudbu, bloudí krutým světem, vydané na pospas zločincům. Ta knížka se stala inspirací ke zrodu luhačovické Akademie. Dobrá myšlenka se proměnila ve skutečnost. Už patnáct let se dostává pomoci nadaným dětem, které naší zemi přinášejí kus obdivuhodného umění.

Vy a váš muž jste předobrazem harmonického vztahu – nechcete uspořádat kurz šťastného manželství?

Domov je dílem dvou lidí, neexistuje žádný návod, který by zaručoval bezvadný chod. Záleží na každém z nich, s jakým dílem lásky, tolerance, vstřícnosti a odpovědnosti k sobě přistupují. Je dobré při výběru partnera, hledat stejnou „krevní skupinu“. Nedochází k nemilým překvapením a střetům. Když na ně občas dojde a zraníte se, můžete si navzájem pomoct. „Nevhodná krev“ to neumožňuje. Sráží se neustále, ubližuje a neodpouští. Když už nic, doporučovala bych zamilovaným používat nejen tělo, ale i hlavu.

Vím a sama jste se již zmínila, že s manželem podporujete mladé nadané muzikanty, jak se vám spolupracuje s mladými lidmi? Máme v České republice nadané muzikanty? Mají šanci ve světě?

Zatím to vypadá, že mají ve světě větší šanci, než u nás. Děláme pro ně, co můžeme, zveme je na vystoupení do cyklu Svátky hudby, na nejrůznější festivaly, natáčení televize Noe, uspořádali jsme stovky koncertů, pro instrumentalisty, komorní orchestry, i zpěváky, za které dostali aspoň malý honorář. Je to málo, česká hudba by si zasloužila celonárodní pozornost. Hodně dětí má tendenci odejít ven, za důstojnými podmínkami, za lepším uplatněním. Na pár čestných výjimek neexistují seriózní koncertní agentury, velkorysí a vzdělaní organizátoři. Je obtížné shánět peníze, mnozí podnikatelé je sice mají, ale chybí jim sluch, vkus a ochota investovat do uměleckých počinů. Dalším problémem jsou sály, z mnoha kulturních domů se staly tržnice, herny, restaurační zařízení. O to více se hraje v kostelích, což je sice krásné, ale nedostačující, vzhledem k omezenému výběru repertoáru a ke krátké sezóně, kdy je v chrámech teplo. Dalším problémem je nedostatek klavírů v koncertních síních, byly ukradeny, zničeny. Rozhodující činitelé se často vymlouvají, že když dají peníze na žumpu, už jim nezbyde na piáno. To je mystifikace a tragédie. Abychom to tu nakonec neměli samou žumpu.

Co by si přála paní Eva Hudečková ze všeho nejvíc sama pro sebe a co by přála svým čtenářům.

Hodně sil a dobré vůle. Abychom jen bezradně nepřihlíželi zvůli kmotříčků a jejich kompliců v řadách politiků, kteří drancují naší zemi, ale abychom se vzchopili a byli oporou a pomocníky lidem, jako je pražský primátor Bohuslav Svoboda, Petr Nečas nebo Zdeněk Tůma. Neproklamují, ale prokazují skutky, že to s námi myslí dobře.

Děkuji Vám za velmi milý rozhovor a přeji – nejen za sebe – hodně štěstí a spoustu krásných námětů, nápadů a tvůrčích sil.

Jana Semelková



zpět na: Osobnosti české literatury