JOSEF ŠKVORECKÝ: MYSLÍM, ŽE JE DŮLEŽITÉ NAJÍT SVOJE POSLÁNÍ, JAK ŘÍKAJÍ STAŘÍ NÁBOŽNÍ LIDÉ.

Josefa Škvoreckého jsem poprvé na vlastní oči viděl, když jsem se jako novinář účastnil tiskové konference na Pražském hradě po jeho první polistopadové návštěvě rodné země začátkem roku 1990. Chvíli poté, co mu prezident Václav Havel udělil nejvyšší čs. vyznamenání Řád Bílého lva. S manželkou Zdenou Salivarovou, duší exilového nakladatelství 68 Publishers, byli šťastní z návratu a zároveň plni rozpaků z uznání, kterých se jim dostalo. Snažil jsem se odpovědět na otázku, která jeho kniha je ta nejdůležitější. Zbabělci, Legenda Emöke, Tankový prapor, Prima sezóna nebo Mirákl? Deset let na to, v dubnu 2001, pro něj Karel Srp z Artfóra – Jazzové sekce připravil Nonstop čtení. Měl jsem tu možnost zpovídat ho po celou cestu z ruzyňského letiště do hotelu v Dlouhé ulici. Jeli jsme pravým dvoupatrovým londýnským autobusem, který získal Srp od jedné britské firmy. Škvorecký mi odpovídal polohlasně, jak je zvyklý mluvit. Držel nit vyprávění, i po mnoha zákrutech se sám vracet k jádru položené otázky. Stále ve mně rezonuje základní pocit, že tento na pohled křehký muž je člověkem pevných názorů, často ostrých jako břitva.

Změna letopočtu vždy podněcuje k bilancování. Jak dnes vidíte okolnosti, které určily váš literární a životní osud?

Vzpomínám jako každý. Moje rozhodnutí psát literaturu určilo mládí. Spisovatelem jsem chtěl být odmalička. Jako kluk jsem byl totiž těžce nemocný a tak jsem snil, že budu psát o věcech, které sám nemůžu zažít. Začal jsem je ale zažívat a psal jsem dál. Potom jsme odjeli do Kanady, což byl pro mě veliký impuls, protože jsem poprvé v životě mohl psát bez ohledu na cenzuru, a kupodivu jsem získal hodně čtenářů, vydali a přeložili všechny moje knihy.

S jakými pocity vzpomínáte na bezprostřední autorské začátky?

Každý spisovatel, když začíná, je strašně nejistý. Jako každý jsem začal poezií, psal jsem ji dlouhá, předlouhá léta, od takových čtrnácti do pětadvaceti let. Myslel jsem si, že za nic nestojí. A teď přišel Michal Přibáň a dal dohromady knížku, která, myslím, stojí za přečtení. Poezie, s názvem …na tuhle bolest nejsou prášky.

Jak vzpomínáte na přelom padesátých a šedesátých let, když v roce 1958 vyšly vaši Zbabělci?

Aniž bych si chtěl fandit, Zbabělci jsou román, který znamenal odklon od povinné „maršrůty“ socialistického realismu. Psal jsem je, jak jsem to sám viděl a také to tak bylo chápáno. Takže si myslím, že tento román po mně zůstane alespoň v nějaké poznámce pod čarou. Začal jsem opravdu psát až v Kanadě, protože tady jsem měl pořád nějaké potíže. Něco jsem napsal, cenzura to zabavila, potom to propustila, jako třeba Tankový prapor. Odnesli to ale lidé, kteří se za něj vzali. Román Konec nylonového věku jsem napsal někdy v roce 1950 a byl zabaven cenzurou, vyšel až v roce 1967. Byl to jediný neideologický román o své době.
V Kanadě jsem mohl psát zcela volně, přestože jsem učil, což je dost těžká práce zvláště pro člověka, který neměl přístup ke vší literatuře. Musel jsem ji načíst. Na druhé straně kanadské univerzity mají tu výhodu, že se na nich učí půl roku, půl roku jsou prázdniny a já jsem je využil pokaždé k napsání románu. Pravidelně každé prázdniny jsem něco napsal. Tím, že jsem se cítil svobodný, mi to začalo psát líp než když dřív.
Když se vrátíme k reakci na Zbabělce, souvisí se schopností podívat se pravdivě na svou minulost.

Byla to reakce zcela neliterární, protože román neodpovídal tehdejším normám. Ukazoval třeba Rudou armádu takovou, jaká byla. Ne že bych se jí vysmíval, ale byl to realistický portrét vojáků, kteří každý den riskovali život, takže se moc nemyli a moc jim nezáleželo na tom, jestli ukradnou nějaké hodinky, což v té situaci bylo přirozené. Vypravěčem románu byl navíc člověk, kterého tehdejší režim označoval za páska. On nebyl ani tak pásek jako spíš jazzista, jazzový saxofonista, což režim padesátých let neměl moc rád.
Vy si na to nepamatujete, ale oni se snažili založit Jazz Jaroslava Ježka, který by předváděl takový vzorný neamerický jazz. Dokonce uvažovali o tom, že by nahradili saxofony celly. Ortodoxní marxisté měli zvláštní odpor k saxofonům. V Rusku těsně před Stalinovou smrtí byly saxofony dokonce zakázány a profesionální hráči si je museli vyměňovat na svém hudebním svazu za jiné nástroje. To všechno způsobilo, že můj román nebyl kritizován, ale přímo napaden. Táhlo se to čtrnáct dní, každý den jiné noviny, tak zvané recenze si byly velice podobné.
Mohl bych o tom vyprávět dlouho, protože se mi v rámci této akce přihodilo hodně potěšujících zážitků. Policisté chodili zabavovat po knihkupcích výtisky a přišli také k jednomu, myslím že na Malé Straně, který dodával knihy do pražských mlékáren na výroční slavnost, kde odměňovali nejlepší pracovníky. Dostal patnáct Zbabělců, na záložce si přečetl, že je to román o buržoazní zbabělosti, tak si řekl, to bude nějaká volovina a dal to do mlékáren. Tam do nich dali partajní razítka, podpisy a věnovali je patnácti lidem. Když policisté došli do mlékáren, tak všech těch patnáct poctěných řeklo, že knihy ztratili. Takových příběhů bylo hodně, kdy lidé reagovali jinak, než byste čekal.
V pokladnici nejen české literatury zůstane Legenda Emöke, příběh o nenaplněné lásce. V průběhu času se hodně proměnil literární styl. Myslíte si, že by takový příběh lásky zaujal i dnes?

Co dnes člověk čte, příběhy, v nichž se líčí jen sex, tak to je dané tím, že se o tom může psát. Kromě lidí, kteří spolu jdou hned do postele, je ale spousta jiných, kteří žijí tak, jak jsme žili my, jenže se o tom nemluví a už se o tom tak nepíše. Otevřeného sexu je dnes ve vztazích víc, také jsou jiné možnosti. Když jsme byli mladí, tak jsme třeba nemohli jít do hotelu. To se každý musel vykázat, že jsou manželé, a když nebyli, tak nemohli být spolu.
Myslím, že pro mladé lidi, kteří žijí citový život, se láska nijak radikálně nemění. Prožít soulož je pěkný, ale popisovat ji? Velký autor, který platil za pornografa, Henry Miller, pořád tvrdil, že žádnou pornografii nepíše. Říkal, že když někdo popíše soulož a lidé se tím jen vzruší a nic jiného je přitom nenapadne, tak to je pornografie. Když je to spojeno ještě s něčím jiným, jako v jeho románech, pornografie to není.

V bývalém režimu byla řada případů, kdy si lidé tzv. půjčovali jméno, kdy dílo jednoho autora neslo pečeť druhého. Hovoří se mj. o vašem přátelství s Janem Zábranou. Neprozradíte nějaké literární tajemství?

Myslím, že ne. S Honzou Zábranou jsme spolu napsali detektivky, ale jinak povídky. Co psal potom, psal sám. S tím jsem neměl nic společného. Ale on byl především básník, bohužel pořád nedoceněný. Může se klidně postavit vedle autorů jako Halas, Holan atd., jenomže oni už jsou klasiky. Některé jeho básně jsou na úrovni toho nejlepšího, co česky kdo napsal. Uměl výborně rýmovat, to málokdo dnes dokáže. V tom se projevil jeho překladatelský trénink. Byl to opravdu stoprocentní básník.
Často vzpomínáte Hemingwayovu myšlenku, že spisovatel má psát pravdu, a vy jste dodával, že ji musí nejdřív najít. Jaká je pravda o konci 20. století?

Promiňte, ale já nejsem moc na takové generální otázky. Hemingway to řekl tak, že spisovatel má psát pravdu o pocitech, které má, v době, kdy je má. Nemá se ohlížet na nějaké teorie a psát jen tak, jako to on vidí a cítí. Změna letopočtu je předěl vlastně umělý. Zatím se ale nezdá, že příští století by bylo zvlášť klidné, bohužel.

Se svou ženou jste dalším příkladem toho, že se Češi dokáží ve světě prosadit. Čím to je?

Mě pánbůh obdařil jakýmsi talentem, takže jsem měl trochu výhodu. Uměl jsem anglicky, vždycky jsem chtěl jet do Ameriky. Zjistili, že jsem spisovatel, našla se nakladatelka, která vydala Bassaxofon, a tím se vše rozjelo. Stala se z něho kultovní kniha, všichni jazzmani to četli, i ti nejslavnější. Poslední román, který jsem v Kanadě vydal, byla Nevěsta z Texasu, což je první román o české účasti v americké občanské válce. Existuje řada románků, které psali novináři v 19. století. Jeden napsala i paní Buňátková, která jezdila jako kurýr prezidenta Masaryka do Prahy do roku 1917, dokud Američané nebyli ve válce. Je rozkošný.
Můj román je založen na výzkumu, který jsem dělal sedm let. Češi byli lidé, kteří přišli z Rakouska a byli to většinou bezzemci, chalupníci. Rodiče byli ještě nevolníci. Přišli do Ameriky a zjistili, že na jihu jsou pořád otroci. To bylo proti jejich názorům na tuto demokratickou zemi. Proto se hlásili dobrovolně, naprostá většina na tzv. první Lincolnovu výzvu. Bylo jich asi pět set. Pokoušel jsem se o tom napsat, prošel jsem lístkový katalog všech vojáků severní armády. Našel jsem mnohá česká jména, je tam spousta Mullerů, Konigu, ale jmenuje se Jaroslav Konig, takže to Němec nebyl, že jo. Spousta lidí si změnila jména, protože byla nevyslovitelná. Ten román je mi moc blízký. Tady vyšel, ale neměl nijak zvláštní ohlas, ale takový je už osud spisovatelů. Čekat, až ho někdo objeví.

Co je v životě pro člověka nejdůležitější.

Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem svoje poslání našel poměrně brzo, chtěl jsem už od mala být spisovatelem. Hrál jsem fotbal, lyžoval, ale potom mi vše zakázali. Nebyl penicilin a zápal plic byl pokládán za strašně těžkou nemoc. Ale začal jsem psát. Myslím, že je důležité najít svoje poslání, jak říkají staří nábožní lidé. Může to být cokoliv, každý člověk má něco umět a dělat to pokud možno, protože to má rád.

Kterou vlastnost jste v životě potřeboval nejvíc?

Vydržet. Tady jsem měl spoustu problémů. A v Kanadě jsem musel učit americké a kanadské studenty jejich jazykem a o jejich literatuře, to se nedá jako matematika. Ze začátku to byl velký nápor, musel jsem dohánět spoustu vědomostí, protože o každém americkém autorovi existují celé knihovny, což jsme v Praze vůbec neměli. Prvních pět let bylo opravdu perných.

Josef Škvorecký (27. září 1924 Náchod – 3. ledna 2012 Toronto) byl po maturitě (1943) totálně nasazen. Vystudoval angličtinu a filozofii na FF UK. Působil jako redaktor Státního nakladatelství krásné literatury, později Odeon, a časopisu Světová literatura. Od roku 1963 spisovatel z povolání.
Do literatury vstoupil románem Zbabělci (1958). Autobiografická postava Dannyho Smiřického přecházela do dalších próz, mj. Konec nylonového věku (1967), Tankový prapor (Toronto, 1971). Tuto linii doplňuje novela Legenda Emöke (1963) a povídky Sedmiramenný svícen (1974).
Významnou součástí díla jsou detektivní povídky Smutek poručíka Borůvky (1966), Konec poručíka Borůvky (Toronto, 1981), později Hříchy pro pátera Knoxe (1973), spojené s esejí Nápady čtenáře detektivek (1965).
Posrpnový exil v kanadském Torontu, kde založil s manželkou Zdenou Salivarovou nakladatelství 68 Publishers a kde nadále žije, ho inspiroval mj. k románům Scherzo capriccioso (1984) o A. Dvořákovi nebo Nevěsta z Texasu (1992) o českých přistěhovalcích během občanské války v USA. Jeho dílo rovněž inspirovalo řadu filmových zpracování, Farářův konec (1968), Flirt se slečnou Stříbrnou (1969), Tankový prapor (1991), Hříchy pro pátera Knoxe (1992) nebo tv. seriál Prima sezóna (1994). Součástí díla je i překladatelská práce (mj. Branbury, Faulkner, Hemingway, Chandler).
Kromě řady literárních cen včetně státní ceny (1999) byl vyznamenán Řádem Bílého lva (1990).

František Cinger


zpět na: Osobnosti české literatury