Arnošt Lustig zemřel

Dnes, 26. února 2011, zemřel ve věku 84 let vynikající český spisovatel Arnošt Lustig.

Jeho památku připomínáme výběrem z četných rozhovorů, které poskytl týdeníku a portálu KNIHY.

Arnošt Lustig: Člověk je vesmír sám o sobě

Arnošt Lustig patřil k nejznámějším a nejvydávanějším současným českým spisovatelům. Když se po roce 1989 začal vracet do své rodné země, aby zde mohl po dvaceti letech „neexistence“ začít vydávat své knihy, setkal se tu s novou generací čtenářů, pro kterou představoval nové jméno. Začínal znovu a znovu se prosadil. Dočkal se uznání kritiky a obliba jeho knih ještě vzrostla. Dostalo se mu i oficiálních poct, když mu v roce 2000 prezident České republiky předal na Pražském hradě vysoké státní vyznamenání za zásluhy o českou kulturu. Významná je i Cena Americké akademie umění a krásného psaní za celoživotní dílo, či Cena Franze Kafky.
Lustigovy knihy vycházely i v cizině. Mimořádně si cenil vydání románu Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (v těchto dnech znovu vyšel v nakladatelství Mladá fronta) v izraelském nakladatelství Sivriat Poalim, připomínal i Neslušné sny, vydané v nakladatelství Zmora - Bitan a mnoho dalších zahraničních vydání.

Život ti nachystal spoustu zkoušek, mnohé hraničily až se smrtí. Může člověk za všech okolností získávat jistotu na základě uchování si jakého si mravního kodexu?

Myslím, že nikdo - skoro v ničem - nemá naprostou jistotu. Naše existence je křehoučká. Narodili jsme se a umřeme, máme jen něco mezi tím, a to je tragické, protože je to snadno ohrozitelné. Nemoci, neštěstí, přírodní katastrofy, to všechno je nachystáno. Ale zároveň je to nádherná existence. Člověk je vesmír sám o sobě. Na jedné straně je zrníčko v písku, kapka v moři. To mezi tím je cesta. Dobrodružství existence. Na druhé straně je samotné moře, hvězdné nebe. Člověk je záhada. Pociťuji před ním pokoru. Člověk prožívá štěstí i neštěstí, nezávisí to na něm. Má to všechno miliardy příčin, miliardy důsledků. Záleží na tom, s jakou se člověk narodí, do které země, komu se narodí. Člověk je souhra náhod, a s nimi musí něco udělat. Staří Řekové nám radí, abychom cokoli uděláme, udělali důstojně. Abychom přijali, že jsme se narodili, a tím všechno prohrajeme. Protože zemřeme. Ty nejšťastnější z nás čekají jen malá vítězství. Zůstanou vítězstvími, jen pokud je ponesu s hrdostí, a bez pýchy. Pokud porážky přijmou důstojně. Jistota v životě neexistuje. Je jen jistota okamžiku, ale okamžik pomine.
K stáru studuji Talmud, ale ne z náboženského hlediska. Zajímá mě, co tato kniha objevila, její souhrn moudrostí mnoha pokolení. Dočetl jsem se tam například, že slušnost si nemůžeme našetřit, slušnost není jako mouka, cukr, nebo peníze. Když jsi byl včera slušný, je ti to k ničemu, když nejsi slušný dnes. Stejně je to s mravností. Pokud jsi byl včera nejmravnější člověk pod sluncem, neomluví tě nic, jsi-li nemravný v tuto vteřinu. Líbí se mi přirovnání, že mravnost je jako pták, letící nad mořem, nemá kde přistát, kde si odpočinout a musí neustále mávat křídly, aby letěl. V okamžiku, kdy přestane, spadne a utopí se.

Co je na vrcholu hodnotového žebříčku?

Nejvyšší hodnota člověka je jeho život. Pak přijdou ctnosti a nectnosti. Každý máme svůj žebříček. Pro mne je nejdůležitější spravedlnost, důstojnost, nejhorší je zbabělost, ponížení. Krásná je přímost, odvaha, čestnost. Ztrácí-li lidský život hodnotu, zůstane-li bez radosti a štěstí a výhledů, ztratí-li se z něho i naděje, ta poslední naděje, a promění všechno v beznaděj, je možná lepší nežít než žít. Pud sebezáchovy je jeden ze tří nejsilnějších a nejdůležitějších pudů. Teprve pak přijde hlad a sex.

Co to pro tebe znamená být Židem?

Nejsem ani rád, ani nerad. Je to má existence. A záleží na poměrech. V lágru jsem třeba snil, že jsem Němec u gestapa, a proto mám teplé boty. Neměl jsem boty, jenom nohy obalené v hadrech. Po válce jsem potkal kamarády, kteří si dali jméno Novák, Smith a podobně. Prosili mě, abych neříkal jejich ženám, dětem, že jsou Židé. Vadilo jim to, bylo to nevýhodné. Být Žid není žádná sláva. Nejste ani chytřejší, bohatší, hodnější. Představte si, že jste se narodili z židovské maminky. Místo toho, abyste se ocitli na stejné startovní čáře s ostatními, drží vás dva kilometry za ní. Je potom třeba hodně dobře běhat, abyste je doběhli. Ale když si vezmu biblický zákon, který mi říká, abych rozeznával dobré a špatné, spravedlivé a nespravedlivé, abych byl sám sobě soudcem, když pochopím, že nesmím udělat nic, co by ublížilo druhému, když vyhraju sám nad zvířetem v sobě, a znovu a znovu a znovu - pak to židovství přijímám. Dávám přednost občanské společnosti, která mi dovoluje, abych byl Ital, Čech, křesťan, protestant, cokoli a bude mě soudit podle jednoho zákona.

Co tě přitahuje na židovské duši?

Žid drží slovo, i kdyby měl prodělat. To není aforismus, ale moudrost rabbiho Löwa, který v pojednání o mravnosti napsal, že člověk, který chce mít klid v duši, musí dodržet slovo, i kdyby na tom měl prodělat. Samozřejmě, jako každý jsem v pokušení vyhnout se se splnění neprozřetelného slibu, zvlášť když na tom proděláte nebo si to člověk, kterému jste dal slovo, ani nezaslouží. Ale dodržet slovo musíte. Je to most, na kterém se lidé mohou setkat. Porušením slova ten pomyslný most boříte. Souvisí to s otázkou dobře, špatně, správně, nesprávně, s otázkou, jestli se na někoho můžete spolehnout. A protože jen málo věcí můžete sám, na dodržení slova závisí, jestli svou věc spolu s někým dokončíte nebo ne. To mě na židovské duši přitahuje. O Bohu mohu pochybovat, o tomhle nikdy.

Podstatnou část života jsi prožil mimo Čechy. Říká ti něco pojem vlast, rodná země?

Má matka pocházela ze starého židovského rodu Lewy-Cohen, z rodu kněží a knížat, který existoval přes 2000 let. V české historii sahá má minulost po otci do dob katolického teroru. Má rodina mě naučila, že narodit se v Čechách a smět tady žít je zhmotněné štěstí v prostoru i v čase, že nás nic lepšího nemohlo potkat, než být v Čechách doma. Otec zakázal v rodině mluvit německy. Kolem nás lidé z nejrůznějších důvodů emigrovali a mně jich bylo upřímně líto. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl z Čech odejít. Byl jsem zrovna v Itálii, když Sověti přepadli můj domov. Přepadli jej zákeřně, podle a hnusně, v noci - jako nacisti. Náhle se ocitám v Itálii, Izraeli, Jugoslávii, Americe. Jsem tam s perspektivou, že buď se smířím s realitou nebo zemřu steskem. Je ze mě emigrant a Čechy jsou vzdálenou vzpomínkou. Pud sebezáchovy určuje jedinou šanci - odtlačit srdce kamsi do pozadí a zavolat rozum. A tak jsem si řekl, že lidé se stěhují už 8000 let a že přece ze své bývalé země neudělám noční můru, ale přijmu - jako dar - to, že mohu žít, ať už kdekoliv. Přesto nepromarním jedinou příležitost, kdy mohu být v Praze. Není žádné jiné místo na světě, kterému bych dal před ní přednost...

Připravil Vladimír Sůva

zpět na: Osobnosti české literatury