Rozhovor s Františkem Cingerem, autorem a editorem sborníku o našem nositeli Nobelovy ceny za literaturu

„Seifert vždy zůstával věrný sám sobě, jako občan i jako básník“ František Vítek
Jaroslav Seifert, Laskavě neústupný pěvec, s podtitulem Po stopách básníka očima jeho blízkých se jmenuje sborník, který v roce 110. výročí narození našeho nositele Nobelovy ceny sestavil novinář a spisovatel František Cinger a vydalo Nakladatelství BVD.

Jak byste čtenářům přiblížil nejnovější knihu o Seifertovi?

Víc než dvacet svědectví o našem národním básníkovi připomíná i seznam jmen na titulu. Od jeho vrstevníka a přítele Jiřího Wolkera přes S. K. Neumanna, F. X. Šaldu, Halase, Nezvala, Hrubína, Václava Černého, přes rozhovory s jeho překladatelem do angličtiny Ewaldem Osersem, Arnoštem Lustigem, Evou Kantůrkovou, literárním kritikem a přítelem Jiřím Brabcem, editorem stále ještě vydávaného Díla Jaroslava Seiferta, až po svědectví prof. Františka Janoucha z Nadace Charty 77, Bedřicha Utitze, jednoho ze dvou šéfů exilového nakladatelství Index, kde vyšla spolu se Škvoreckými poprvé jeho vzpomínková kniha Všecky krásy světa, po jejich editorku Marii Jiráskovou a samozřejmě Vlastu Chramostovou. Pořad právě ze Seifertových vzpomínek uváděla v době Charty 77 ve svém „bytovém“ divadle, a to nejen v Praze. Sborník pak uzavírají vyznání Jiřího Žáčka s jeho básní Seifertova Praha a miniportrét, který ke stému výročí jeho narození poučeně a trefně napsal Pavel Vašák.

Jaký byl Jaroslav Seifert člověk?

Neměl jsem tu možnost se s ním osobně setkat, snad i právě proto jsem přesvědčen, že je správné zachovat svědectví přátel a pamětníků. Nejvíc o něm vypovídá dílo. Potom ona svědectví. Jsem vděčen Jiřímu Brabcovi za otevřený rozhovor. Dobře se s ním znal, komentoval jeho tvorbu od poloviny 50. let, v době tzv. Seifertova svazu spisovatelů koncem 60. let mu byl blízkým spolupracovníkem, po podpisu Charty 77 ještě víc. Byl častým návštěvníkem a diskutérem v rodinných i literárních setkáních.
Řekl mi, že představa o Seifertovi jako o harmonické, otevřené, vstřícné osobnosti sdílejí téměř všichni, kteří se s ním setkali. Ale neřekl by, že byl jednoduchou osobností. Uměl naslouchat a tím mátl. Každý měl záhy představu, že je jeho přítel.
„Seifert vždy zůstával věrný sám sobě, jako občan i jako básník,“ uvedl Brabec doslova. „Například v roce 1929 mu byly zcela cizí kliky uvnitř strany, samotnou ideu viděl jako naprosto zprofanovanou, a proto nebylo návratu. Na svém vztahu k dělnictvu však nikdy nic nezměnil. Olbrachta, Majerovou, Vančuru, kteří s ním podepsali protibolševický manifest sedmi, měl rád, ale jejich pozdější podporu komunistů nesdílel. Také jeho projev z roku 1956 nebyl motivován politicky, politickým ho učinil teprve kontext, v němž byl interpretován. Odmítl vyjít vstříc nátlaku a zmírnit svůj protest. Patřil mezi první chartisty. Jan Patočka tehdy uvažoval o Seifertovi jako o jednom z mluvčích Charty. Byl jsem přítomen ten večer u Seifertů a ten nápad se mi nezdál – vzhledem k Seifertově zdravotním stavu – dobrý. Kontinuita v Seifertových postojích ukazuje na charakterovou pevnost, neokázalou, samozřejmou.“
A dodal: „Věrnost sobě, svému ingeniu se nejnázorněji projevuje v básnickém díle. Celoživotní přátelství Seifert uzavíral v mládí. K nim se – někdy až příliš nostalgicky – vracel po celý život. Ale šel si vlastní cestou bez ohledu na estetickou orientaci svých druhů. Respektoval také jejich politické názory, i když mu byly zcela cizí. Mám na mysli například vztah k S. K. Neumannovi. Koncem 20. let se zcela vzdálil teoretickým projektům Karla Teigeho, ironizoval surrealismus, ale v době, kdy se od Teiga po roce 1948 mnozí bývalí avantgardisté odtahovali, Seifert mu zůstal věrný.“
Brabec vyslovil pro mě velmi důležitou myšlenku, že přicházejí nové generace, mění se priority zájmu, tedy i vztah ke knize, k jednotlivým básníkům, k duchovnímu dědictví. „Neznervózňuje mě střídání zájmu, to je přirozené. Důležité však je, abychom hodnotám minulosti umožnili promlouvat, existovat,“ řekl. A to je i moje hluboké přesvědčení, proto jsem ten sborník dával více než rok dohromady.

Věnoval jste se dosud spíš prozaikům, ať už ve spolupráci s Arnoštem Lustigem či v knihách portrétů a rozhovorů Bylo jich deset, Prokletí slavných, nebo osobnostem Osvobozeného divadla, především Janu Werichovi a Jaroslavu Ježkovi. Jak jste se dostal k Seifertovi?

Měl jsem a mám rád jeho verše věnované především mamince, rodině, nebo jeho svědectví o 2. světové válce a bombardování Kralup 22. března 1945, které mají mimořádnou vnitřní sílu a protiválečnou působivost. Navíc jsem se s ním „setkal“ právě při sbírání materiálu knihy o časopisech vydávaných Osvobozeným divadlem Vest Pocket Revue a Lokální patriot nazvané Tiskoví magnáti Voskovec a Werich.
Byl to pětadvacetiletý Seifert, který pro původní Osvobozené divadlo přeložil hru Guillauma Apollinaira Prsy Tiréziovy, premiéra se odehrála 23. října 1926. Přesněji by se mělo říci Prsy Terezčiny, protože šlo o drama mladé ženy, která v dalekém Zanzibaru bojovala o svou emancipaci a na protest proti tradičně určené úloze ženy přijala jméno Tirézias. A dobová kritika ironizovala režiséra Jindřicha Honzla, který jí nechal pustit svá ňadra „po větru“, aby jako balónky ulétly pryč a hrdinka se mohla stát veřejně činným mužem, zatímco se její manžel změnil v rodičku a přiváděl na svět jedno dítě po druhém. Tehdy to byla velká avantgardní provokace.
Jedním z málo známých nebo vůbec neznámých vrcholů spolupráce Seiferta a V+W bylo zapojení jeho básně Dvě písně v roce 1938 v jejich hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Proto jsem do sborníku uvedl i střípek vzájemné korespondence Seiferta a Wericha. Dobře se znali, stejně jako Seifert s Voskovcem, s ním ještě z Devětsilu.

Takže jak jste se dostal k práci nad sborníkem?

Vyzvalo mě k ní Nakladatelství BVD, které v roce 2008 vydalo knihu Jana Racka, ředitele městského muzea v Kralupech nad Vltavou, nazvanou prostě Kralupy Jaroslava Seiferta. Autor s kolektivem v ní připomněl jeho básně ale hlavně dětství, které jinak žižkovský rodák (1901-1986) trávil u rodičů maminky v tomto městě. A byl to právě PaedDr. Racek, kdo ve sborníku zpovídá Janu Seifertovou, básníkovu dceru, s ohledem na tatínkovy přátele nejen z uměleckého světa, ale i z města jeho dětství i posledního odpočinku. Já jsem se pak už mohl plně věnovat svědectví vrstevníků, přátel a žijících pamětníků, souvisejících především s literaturou. A díky jeho osobnosti a aktivitě vývoji české společnosti 20. století vůbec.

Úzká autorská spolupráce Seiferta s Osvobozeným divadlem není všeobecně známá. Objevil jste ještě něco?

Těžko se dá mluvit o „objevech“, spíš o připomenutí zpola nebo zcela zapomenutých svědectví. K nim patří třeba stať Václava Černého z roku 1954 nazvaná Jaroslav Seifert – náčrt k portrétu, která byla v roce 1954 v Kladně vytištěna v několika exemplářích soukromého vydání, s krásnou kresbou Cyrila Boudy. Je to vystižení básníkovy tvorby, stylu a charakteru, jak to viděl v průběhu tří desetiletí muž zabývající se především románskými literaturami nebo historií, mimo jiné středověkou literaturou. Přesto je to portrét mimořádně výstižný, především ale jde o „svědectví z první ruky“, jak se říká.
Podobně je tomu s vyznáními Bohumila Hrabala či nakladatele, editora a historika Bedřicha Fučíka z roku 1971. Černého stať vyšla znovu v roce 1981 v Kolíně nad Rýnem v Indexu péčí Nadace Charty 77 a Fučíkovo vyznání se zase stalo součástí knihy Zpovídání od Fučíka a Karla Bartoška, s podtitulem Pražské rozhovory 1978-1982, kterou vydali Škvorečtí v Kanadě. O obě publikace pečuje pražská knihovna Libri prohibiti, schraňující ineditní, disidentskou a exilovou tvorbu. Patří jí za to velký dík.
Nakonec tam jsem si mohl přečíst a ofotit výtisky „Časopisu československé socialistické opozice“ Listy, které v Itálii vydával v době normalizace Jiří Pelikán. Měl jsem možnost se s ním setkat po jeho návratu z exilu a citací diskuse Milana Kundery s Janem Vladislavem po udělení Nobelovy ceny o české poezii jsem připomněl mimo jiné i z úcty vůči jeho exilové aktivitě.

Wolkera známe jako povinnou školní četbu. Co měl společného se Seifertem?

Znali se dobře z Devětsilu i z Proletkultu, což byla kulturní organizace spojená s komunistickou stranou, jejíž byli tehdy oba členy. Já jsem vlastně v knize citoval Seifertovy vzpomínky na různé osobnosti a připomínal jejich pohledy na jeho osobnost nebo konkrétní tvorbu. Čtenář má tak příležitost připomenout si podstatnou část jeho díla i aktivit. Vše doplňuje více než čtyřicetistránkový Doslov.
Ve Wolkerově případě je i z korespondence zřejmé, že to nebyl žádný dogmatický škarohlíd, ale citlivý mladý muž. V recenzi na Seifertovu první sbírku Město v slzách mu dává docela do těla. Bezděčně vystihl svůj budoucí osud. Napsal v ní: „Měšťáčtí kritikové ovšem volají: Básník má být nad stranami! Má patřit všem! – zapomínajíce, že nikdy tomu tak nebylo. Básník začne ,patřit všem‘ – až už své boje vyhraje zemře –, a je tak dlouho mrtev, že nemůže protestovat proti všem těm, kteří počítajíce s čítankovou slávou jeho jména (ne díla) a se setrvačností obecné úcty, beztrestně si dle svého přistřihují jeho pravdy, jeho myšlenky každý naráží na své kopyto, aby sloužily jejich zájmům a zájmečkům, ať jsou již jakékoli. Pěkným příkladem toho byly loňské oslavy Havlíčkovy…“
Z Wolkera se ve vědomí mnoha generací stal básníkem sociálních balad, které k němu samozřejmě patří, nakonec v prvním sborníku Devětsilu, který loni vyšel znovu v nakladatelství Akropolis – Filip Tomáš byla vedle Seifertových básní i jeho Balada o očích topičových, ale kdo pozná více Wolkerovo dílo, byl to podle mého i básník lásky.

Koho dalšího citujete?

Jsou to samé osobnosti předválečné literární, S. K. Neumann, Josef Hora, který na chvíli přivedl Seiferta do kulturní rubriky Rudého práva, než začal pracovat v Komunistickém nakladatelství R. Rejmana v Praze na Perštýně. Nejvíce na mě ale zapůsobil F. X. Šalda. Sám Seifert s nostalgií plnou úcty vzpomíná na setkání s tímto velkým kritikem, který uvedl do literatury několik generací autorů. Mě zase zaujalo Šaldovo vidění jeho tvorby. Styl, kterým psal své kritiky. Doporučuju si je přečíst, je to poučné. Nejvíc se mi ale líbila jedna jeho sentence řečená na adresu další Seifertovy sbírky Na vlnách TSF opěvující postup technické civilizace. Šalda mj. říká: „S moderním průmyslem je tomu jako s válkou: jsou velmi krásné z dálky, a z velké dálky – a to je vždycky pozice romantika – , jsou poetické; neboť jen dotud mohou být předmětem touhy. Žiješ-li, seznámíš se s nimi zblízka, pocit rozkoše zmizí: neboť místo něho nastoupilo poznání; a to je vždycky nepoetické…“
Podobně se vyjadřuje i Hora, když připomíná, že ve 20. letech minulého století „nejmladší generace česká vyšla většinou z obludného objetí světové války. Místo škol, vykládajících a přežvykujících věčné i časové pravdy, učila tuto mládež křičící a hladová ulice, učily ji fronty na chleba a na lidské maso, hlad dušený a fyzický a z něho rostoucí žádostivost života a vyžití.“ Konstantin Biebl, S. K. Neumann a další v první válce, které se říkalo Velká válka, než se vžil název 1. světová válka a konflikty se dokonce začaly číslovat, bojovali, František Gellner, jehož mu právě Neumann dával ve vztahu k Paříži za vzor, v ní našel smrt. Stejně jako otec Viléma Závady. Nakonec i otec Jana Wericha bojoval ve válce, Voskovcův otec dokonce jako ruský legionář vrátil jako jejich kapitán až v roce 1920.
Nakonec Seifert sám ve vzpomínkách píše: „Pokud si pamatuji, byl u nás v těch letech dost citelný nedostatek. U nás doma obzvlášť. Otec byl po válce dost dlouho bez zaměstnání, a tak toho v talířích mnoho nebývalo…“
Člověk si bezděky uvědomí, že nás formovaly jiné historické události, ale válce jsme byli – nechci říci dosud, věřím, že navždy – ušetřeni.
Nedá se v té souvislosti nepomyslet na květnové dny roku 1945, kdy vojáci německého wehrmachtu vyvlekli Seiferta i kritika A. M. Píšu z Lidového domu, kde už chystali první mírové noviny, a oni na dnešním Masarykově nádraží jen o chlup unikli popravě. Na rozdíl od řady dalších Čechů. Seifert sám vzpomíná, že je pak v karlínských kasárnách československá strana vyměnila za zajaté německé občany.

I dnes je zajímavá postava S. K. Neumanna, s kterým Seifert v roce 1929 napsal dopis proti gottwaldovskému bolševickému vedení KSČ.

Neumann by si i dnes zasloužil knihu, v níž by byl viděn nikoli jen jako „politický“ básník, autor Rudých zpěvů a polemické prózy Anti – Gide, obhajující stalinský Sovětský svaz, ale jako košatá osobnost od účasti na hnutí Omladina. Jako autora ve své době převratných Dějinách ženy, sbírek Kniha lesů, vod a strání, Sonáta horizontálního života. Nakonec přátelsky a s úctou na něho vzpomíná sám Seifert, i když to byl Neumann, kdo ho inspiroval k napsání básně Slavný den, věnované komunistickému prvnímu máji. Seifert ji zanedlouho sám odmítl, ne z politických důvodů, ale jako „špatnou poezii“. Je zajímavé, že ji Neumann, jenž si o ni pro časopis Proletkult řekl, strhal. Ovšem pod pseudonymem Jos. Votoček.
Z onoho vystoupení „sedmi“ komunistických spisovatelů – ještě Hory, Marie Majerové, Heleny Malířové, Neumannovy partnerky, Ivana Olbrachta a Vladislava Vančury – ve svém doslovu ke sborníku cituji, aby si čtenář udělal představu o tehdejší argumentaci. Zaujala mě však reakce jejich kolegů. Odmítavé „Zásadní stanovisko k projevu sedmi“ podepsali Karel Teige, Nezval, Biebl, Závada, František Halas, Karel Konrád, Laco Novomeský, Vladimír Clementis, Bedřich Václavek, Jiří Weil, Julius Fučík a Vojtěch Tittelbach. Tvrdě Seifertovi a dalším šesti sdělili: „…Nevybočili však pouze ze své kompetence, vybočili z linie, po níž musíme všichni jíti, nemáme-li se zpronevěřit svému úkolu, a proto vystupujeme – ne abychom korigovali jejich chybu – ale abychom zdůraznili, že zde se naše cesty rozcházejí.“
Jaké byly další osudy signatářů? Jiří Weil byl zanedlouho jako kritik politických procesů v Sovětském svazu vyobcován ze strany a později i z literatury. Halas, nešťastný ze sektářského poúnorového kurzu komunistické politiky, zemřel v roce 1949. V roce 1951 spáchal Biebl sebevraždu, v tom samém roce zemřel veřejně urážený padesátiletý Teige. Clementis byl rok poté popraven. Nezval v obavě o život napsal ódu na Stalina a propagandistický Zpěv míru. Novomeský byl odsouzen v politickém procesu s údajnými představiteli „slovenského nacionalismu“ a byl po řadu let vězněn. Po návratu se však zapojil do řad KSČ, stejně jako tam vytrvali Závada a malíř Tittelbach. Kruté a bláznivé dějiny části české kulturní elity minulého století.
Vraťme se k poezii. Kterým básníkům dáváte ještě hlas?

Nelze přejít Vítězslava Nezvala. Seifert o něm v básni říká: „Vítězslav Nezval se smrti rouhal, / a ta se pomstila. / Když nečekaně zemřel o Velikonocích, / jak si sám předpověděl, / zlomila se jedna ze silných větví / stromu poezie.“ Oním rouháním myslel náklonnost k horoskopům, jimž Nezval doslova propadl. Nakonec i Seifert si nechal udělat horoskop a nabídl ho v roce 1929 ve své fejetonové knížce Hvězdy nad Rajskou zahradou. Nemohl jsem odolat, abych ho necitoval.
S Nezvalem je spojena další „seifertovská“ věc. První verše básně Všecky krásy světa, podle níž později pojmenoval svoje vzpomínkové prózy, napsal spolu s Nezvalem, když si řekli, že se pokusí o poetickou báseň. Nakonec ji dopsal Seifert sám a vydal ji už v roce 1923 ve sbírce Samá láska.
Není možné nevzpomenout další Seifertovy přátele, Františka Hrubína, Vladimíra Holana. Krásně o nich mluvil, oni mu věnovali své verše. Hrubín se zasloužil dokonce o výbor jeho poezie v roce 1961 v počínajícím Klubu přátel poezie, jmenoval se Ještě jednou jaro. Životopisnou pasáž napsal Jiří Brabec. Už tehdy Hrubín Seiferta vyzýval, aby napsal cosi jako „vlastní životopis – psaný veršem nebo prózou, to je jedno“. Mám za to, že tam někde se v jeho mysli rodily první obrázky z mládí, z generace, které on říkal „Teigova“. I když díky dopisu příteli Adolfu Branaldovi z roku 1966, jemuž se svěřil, víme, že: „…chtějí na mě vzpomínky. To nechci psát. Ale napíši sérii dopisů, docela normálních dopisů, snad trochu literárních, které však budou zasahovat do minulosti…“ Je jisté, že přemýšlel, v jaké formě i podobě vzpomenout na přátele, na dobu, na svůj život.

K nesmrtelným Seifertovým vystoupením patří projev na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na němž veřejně vyzval k propuštění stále vězněných kolegů, jako byl právě Bedřich Fučík, Josef Palivec, jehož měl Seifert velice rád, básník Jan Zahradníček, historik Zdeněk Kalista, přesvědčený už katolík, který však přivedl v mládí Wolkera do komunistické strany…

Máte úplnou pravdu. Myslím si, že jeho slova neztrácejí aktuálnost, mají snad trvalou platnost. Ne proto, že by byl někdo nevinně vězněn, ale Seifertova slova se dotýkala širšího problému.
Říkal: „Znova a znova slyšíme tu zaznívati, a to z úst nikterak nevýznamných, že je zapotřebí, aby spisovatel psal pravdu. To znamená, že spisovatelé v posledních letech pravdu nepsali? Dobrovolně nebo nedobrovolně? Ochotně či neochotně? Bez nadšení či s vřelým souhlasem? Vracím se do minulosti české literatury, a marně hledám, že by některý z velkých českých básníků, a zvláště některý z těch, kteří ve svých básních formulovali postuláty českého národa, jako byli Neruda, Čech, Machar a Dyk, zastavili se uprostřed svého díla, a stanuvše, oznámili svému národu, svým čtenářům, že nemluvili pravdu. Či vzpomínáte si, že by někdo z nich někdy prohlásil: ,Čtenáři, odpusť mi, chodil jsem kolem tvých bolestí a kolem utrpení českého lidu a zavřel jsem oči. Nemluvil jsem pravdu.‘ Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“
Ale dotkl se i vztahu k minulosti, k literární tradici, k mlčení – tehdejšímu – o lidech, které znal a jejich tvorby si vážil. „A ptám se vás: Kdo zapaluje onu kouřovou clonu, která ve vší tichosti téměř úplně zastírá jméno a dílo jednoho z největších našich básníků moderních, Vladislava Vančury? A ptám se vás se vším důrazem: Byl Vančura český básník nebo nebyl? A to dokonce z největších?... Snad budeme mít příležitost v příštích dnech pohovořit si rovněž a naléhavě o omylech, chybách a vinách jeho druha a přítele Karla Teigeho. A konečně klade se otázka: I ta je živá, časová a naléhavá: Oč se ochuzuje obraz naší poezie i poezie socialistické, jestliže se dosud přezírá poezie Josefa Hory z třicátých let? Což to nebyla léta, kdy Hora s mladším Nezvalem dostoupili svých tvůrčích vrcholů, a nebyla to díla, v nichž dostoupila vrcholu česká poezie mezi dvěma válkami?“
Jsem přesvědčen, že zamlčování osobností literární historie z politických důvodů se děje i dnes, ale to by bylo téma jiného rozhovoru. Jako nejdůležitější proto vnímám Seifertův důraz na osobní odpovědnost, kdy říkal: „A dnes ptám se vás, kde jsme byli my všichni, když po roce 1948 zasedal nad českou literaturou člověk, který neuměl česky a který rozhodoval o osudu českých spisovatelů a českých knih? Kde jsme byli, když tento muž rozeslal po tiskárnách zástup dvacetiletých dívek a mládenců, kteří s vervou svého mládí poručili rozmetat sazby českých knih. A byla mezi těmito knihami i díla klasiků, která dnes vydáváme znova. Byl mezi nimi i Jan Amos Komenský. Kde jsme byli, když nejeden knihovník z opatrnosti, ze zbabělosti, ze zloby a z nemístného nadšení vlastní rukou ničil naše knihovny a s gründerským nadšením počal budovati knihovny nové, a to z knih, které vyšly až po únoru 1948?“ Nemyslím si, že to jsou myšlenky uzavřené navěky do atmosféry roku 1956. Žijeme přece tady a dnes.

Seifert byl jistě statečný člověk. Konec jeho života je spojen s osudem Charty 77. Jak o tom píšete?

Sborník je zaměřen především literárně, přesto oboje s sebou souvisí. V rozhovoru s Evou Kantůrkovou, který považuji za jeden z nejlepších, spolu se vzpomínkami paní Vlasty Chramostové, se těmito tématy zabýváme. O absurditě doby svědčí skutečnost, že ve vězení seděla dnešní prof. Jiřina Šiklová, obviněná z toho, že nechala za hranice převézt mimo jiné rukopis vzpomínek Všecky krásy světa, aby mohly vyjít. Takže veřejně i když velice střídmě byl oslavován básník, a ve vězení seděl člověk, který pomáhal dostat jeho poezii do světa, mezi čtenáře.
Kantůrková přiznává, že v době přípravy na rozhovor si prošla Seifertovy knihy, co má doma, a zjistila, že má od něho s věnováním ineditní svazky z roku 1981, kdy však byla vězněna v Ruzyni! Musel je tedy nejspíš podepsat a zaslat prostřednictvím jejího manžela, který hledal pomoc proti nezákonnému věznění své ženy, kde jen mohl. Seifert dobře věděl, komu co věnuje. A právě Eva Kantůrková se od ledna 1985 s Jiřím Dienstbierem a Petruškou Šustrovou stala mluvčí Charty 77, tedy bezprostředně po jeho jmenování nositelem Nobelovy ceny. A šla mu do břevnovské vily jménem Charty 77 blahopřát.
Evě Kantůrkové jsem také vděčen za odpovědi na otázky týkající se literární atmosféry 50. let, kdy byl Seifert napaden smrtící kritikou nazvanou Cizí hlas. Právě v roce, kdy probíhal soud s Miladou Horákovou, v němž byl odsouzen k smrti a poté popraven spisovatel a historik Záviš Kalandra, vyšla slova o jeho nové skladbě Píseň o Viktorce inspirovaná postavou z Babičky Boženy Němcové. O níž nakonec psal i v roce 1942, v době jejího jubilea: „…Seifertova vykolejená, šílená Viktorka, není obrazem našeho života, nihilismus, čišící z jeho veršů, je cizí našemu lidu. Seifertova Viktorka je obrazem úpadkových nálad a obav, které se objevily v části naší maloměšťácké inteligence po vítězství našeho pracujícího lidu,“ psal kritik, kolega básník.
Cituji i další kritiku, která mu podobně vyčítala: „…Je v tom kus osobní tragédie J. Seiferta a básníku jemu podobných, kteří dnes mlčí nebo píší Viktorky. U Seiferta je tento stav zvláště křičící, poněvadž on, svou povahou pozemšťan každým coulem, předurčený přímo pro to, aby zazpíval prostou krásu všedního dne, odklání se od denní reality a stává se pěvcem fatamorgan a nočních můr… Víme, není lehké vyrovnat se s mrtvou minulostí. Chce-li však někdo v sobě zachránit básníka, musí se o to pokusit.“
Seifert nemohl poté publikovat, musel některé verše i celé sbírky antedatovat, aby vyšly. O absurditě tehdejší doby svědčí skutečnost, že pár let na to za sbírku Maminka z roku 1954 dostal Státní cenu! Beru to jako svědectví o neustálém boji o rozšiřování svobodného vyjadřování, což se naplno prosadilo později v době známé jako Pražské jaro. Ani na 50. roky minulého století, při vší jejich tragičnosti, proto nelze podle mého nahlížet jen černobíle.

Proč ve svém doslovu i nyní tak obsáhle citujete?

Právě pro ono souznění básníkovy skandalizace s myšlenkami jeho stále ještě komunistických kritiků z roku 1929: „…proto vystupujeme – ne abychom korigovali jejich chybu – ale abychom zdůraznili, že zde se naše cesty rozcházejí,“ psali jeho literární přátelé a kolegové. S odstupem času jsem přesvědčen, že v roce 1950 „pykal“ básník i za svůj postoj z roku 1929, kdy odmítl bolševizaci KSČ, v níž byl od jejího založení. Poté pracoval v sociálně demokratickém Právu lidu, právě s A. M. Píšou. I pro tyto jeho názorové změny mi je velice blízký, zajímají mě důvody, které ho k tomu vedly.
Víte, nedávno jsem si na internetu přečetl plivanec, že Seifert si stejně žádné úcty nezaslouží, když po únoru 1948 se jako sociální demokrat s KSČ „sloučil“ a jako „takový“ zasluhuje tedy jen opovržení. Docela jsem se zděsil a ověřil jsem si u Marie Jiráskové, jeho blízké spolupracovnice a editorky disidentského vydání knížky Všecky krásy světa, že Seifert se tzv. sloučit odmítl. Na pracovišti říkal, že platí příspěvky v místě bydliště a tam tvrdil opak. Když si vedení komunistické strany udělalo „pořádek“ a zjistilo pravý stav věci, že Seifert nechce jako občan mít se stranou nic společného, rozhodlo se udeřit. Jestliže komunistická strana opravdu někoho nenáviděla, tak to byli ti, kdo odmítli jít jako „disciplinované“ stádo a dali se vlastní cestou.

Co má se Seifertem společného Arnošt Lustig?

Byl jsem rád, že jsem ihned, co jsem přijal úkol dát dohromady sborník, vyzpovídal tuto osobnost české a světové literatury. Doslov ke sborníku jsem psal v době, kdy jsme se všichni dozvěděli, že náš svět letos v únoru opustil. Vzpomněl jsem si na jeho radu, když jsem dodělával doslov k pohádkám Jana Wericha Deoduši, napsaným po Fimfáru, ale vydaným až nyní. „Napiš, že by měl být nesmrtelný,“ poradil mi tehdy. Jsem přesvědčen, že to platí jak o Seifertovi tak o Lustigovi.
S básníkem se setkal na začátku svého exilu, když se v roce 1969 vrátil na skok do Prahy a zrovna zasedal seifertovský svaz spisovatelů. „Vítej, jsi jeden z nás,“ přivítal ho básník – předseda a Lustig do konce života vzpomínal na nejkrásnější slova, která mu tehdy mohl kdo říci. Nevěděl, kde bude žít, jen věděl, že ne v Československu, i že to bude tam, kde bude moci existovat celá rodina pospolu. A on bude moci psát.
Je zajímavé, že po vybrané pasáži vzpomínek Vlasty Chramostové, která přednášela Všecky krásy světa v hodinovém pořadu od prosince 1976, tak během jednoho „ilegálního“ vystoupení v Olomouci, kdy se chystal odejít do exilu písničkář Jaroslav Hutka, změnila se beseda po recitaci v diskusi o právu odejít z nešťastné vlasti. Lustigův i Hutkův a vlastně i Seifertův osud se znovu proťaly.
S překvapením jsem navíc zjistil, že uprchlý koncentráčnický vězeň „Ernst Lustig“ se v březnu 1945 díval z vlaku směřujícího ku Praze na nálet na Kralupy. Pociťoval podivný pocit uspokojení. I když se válka blížila ke konci, Němci už nebudou moci využívat tolik nafty a benzínu, říkal si.
„Na nebi se objevovaly ohnivé obrazce, v nichž jsme sledovali snad všechny barvy, jak bomby zamíchaly do jednoho pytle poletujícího v povětří všechno, co šlo. Uvědomil jsem si, jak mě ty ohnivé koule fascinují, až je vnímám jako svého druhu krásu,“ řekl mi přímo. „A najednou jsem se vrátil pár měsíců zpátky do Buchenwaldu, jak jsme s Jiřím Justicem na rozkaz prohrabávali trosky po jiných spojeneckých bombardérech. Cihly, nábytek, kusy střech a zbytky lidských těl. Němcům to nedovolili, snad z obavy, aby je to nedemoralizovalo, nebo ze strachu z nevybuchlých bomb. Dostali jsme za to pak dvě porce polévky… Uvědomil jsem si, že na místě těch oslnivě krásných koulí trpí jistě i lidé z Kralup, kteří se provinili jen tím, že žili ve městě, kde Němci vyráběli a skladovali benzín a další důležité chemikálie. A sám pro sebe jsem si objevil protiklad krásy a dobra. Že to, co je krásné, až fascinující, nemusí být vůbec dobré a naopak.“

Co svědectví prof. Františka Janoucha?

Je to skromné vyznání z jeho dvou knih, které mi dovolil citovat. On se velkou měrou zasloužil o to, že se Seifert stal nositelem Nobelovy ceny. Podobně jako Ewald Osers, pražský rodák, žijící od 2. světové války v Anglii, jehož překlady měli členové švédského výboru na stole, když diskutovali. A rozhodli se, že „i když již v první sbírce vyjádřil zřetelně svou sociální a politickou angažovanost, nestal se nikdy tvůrcem politických programů. Jeho porozumění a solidarita nepatří systémům a programům, ale lidem živoucím, milujícím, pracujícím, trpícím, básnícím, trpícím, smějícím se a toužícím, zkrátka všem, kteří žijí tak, jak člověk může žít, kteří jsou šťastní nebo nešťastní v životě, jež je dobrodružstvím a hlubokým zážitkem a ne útlakem a dogmatickým programem.“

A co samotná kniha vzpomínek Všecky krásy světa?

Jsem vděčen paní Marii Jiráskové, která se s autorem na redigování podílela, že dovolila otisknout svůj Doslov z polistopadového úplného, necenzurovaného vydání. Byl jsem také šťasten, že jsem ještě loni zastihl devadesátiletého Bedřicha Utitze, který v roce 1981, v roce básníkových osmdesátin, vzpomínky v Indexu vydal. Vyšly společně v Kolíně nad Rýnem a v Torontu u Škvoreckých.
Je to další střípek z exilové zkušenosti, který souvisí a velmi významně se Seifertem. Stejně jako dobové srovnání Pavla Taussiga, tehdy rovněž exulanta, slovenského humoristy žijícího nadále ve Frankfurtu nad Mohanem. Když konečně vyšly zcenzurované vzpomínky v Čs. spisovateli, to se psal rok 1983, i když byly vytištěny už rok předtím, dal si práci a srovnal tuto edici a Škvoreckých verzi. Pro sborník poskytl svůj originál příspěvku pro Svobodnou Evropu. Vhodně se to doplňuje s Doslovem paní dr. Jiráskové. Čtenář si může s odstupem času udělat představu o dobové cenzuře.

Je ještě co dodat?

Jsem rád, že jsem sborník uzavřel vyznáním básníka Jiřího Žáčka, jehož v roce 2001 vyzval k eseji literární kritik a historik, pedagog Antonín Jelínek. Onen Jelínek, který s ním v roce 1966 udělal pro Literární noviny krásný rozhovor, ten ve sborníku také uvádím. Podobně jako interview Jiřího Tomáše, tehdejšího novináře, dnes nakladatele a vydavatele jeho Díla, z roku 1969 o práci rehabilitační komise Seifertova svazu.
S obdivem jsem si znovu přečetl novinový článek literárního vědce a pedagoga Pavla Vašáka, kterým ke stoletému básníkovu jubileu shrnul význam jeho díla i osobnosti. Nedokázal bych to lépe, a proto jsem s ním text sborníku uzavřel. Takže se v něm sešli autoři tří proudů české literatury z minulého století, tzv. oficiální, vydávané státními nakladatelství, autoři publikující v exilu a v disentu. Jaroslav Seifert, podobně jako Bohumil Hrabal, patřil ke všem třem prostředím.
Snad bych mohl vyslovit přání, aby si čtenáři knihu našli, přečetli a oblíbili. A těšili se z básníkovy osobnosti, z jeho veršů, které sborník i náš rozhovor doprovázejí. I z oznámení editorů jeho díla. Seifert byl dlouhá léta žurnalistou a také tuto – namnoze zcela neznámou část jeho práce – Dílo čtenáři zprostředkuje. Dosud mezi dvanácti díly vyšel jeden svazek Seifertovy prózy (další dva se připravují) a čtenáři se mohli přesvědčit, že těmito texty se řadí mezi plejádu významných autorů tohoto žánru, která začíná Janem Nerudou. Původně plánovali jeden svazek Korespondence, ale zdá se, že si projekt vyžádá samostatnou edici, tj. několik svazků. Takže to bude ještě chvíli trvat, ale věřím, že vyjde celý soubor básníkova díla. Jehož je sborník Jaroslav Seifert, Laskavě neústupný pěvec vlastně skromným průvodcem.
red.

zpět na: Osobnosti české literatury