Julian Barnes oceněn Man Bookerovou cenou

Anglický spisovatel Julian Barnes, autor vydavatelství Mladá fronta, získal prestižní literární cenu Man Booker Prize. Divize Knihy vydavatelství Mladá fronta vydala v edici Moderní světová próza jeho knihu Pohlédnout do slunce (Mladá fronta, 2010) a připravuje vydání jeho dalších dvou knih.

Julian Barnes (*1946) Patří vedle Martina Amise a Iana McEwana k nejlepším britským spisovatelům, kteří vstoupili do literatury počátkem osmdesátých let. Rodák z Leicesteru vyrůstal na okraji Londýna a vystudoval
romanistiku v Oxfordu, živil se zprvu jako lexikograf a kritik. Význačný britský frankofil a největší
ostrovní „chameleon forem“ debutoval románem Metroland (1980). K Barnesovým nejslavnějším
prózám patří Flaubertův papoušek (1984, Mladá fronta 1996), který si odnesl nominaci na Bookerovu
cenu a získal mj. Prix Médicis a Cenu E. M. Forstera, Historie světa v 10 ½ kapitolách (1989, č. 1994),
Jak to vlastně bylo (1991, č. 1999) a Love etc (2000; Láska atd.). Za knihu zachycující jednu epizodu ze
života sira A. C. Doyla, román Arthur & George (2005, č. 2007), byl opět nominován na Bookerovu
cenu. Jeho jednadvacátou prózou je románový esej Žádný důvod k obavám (2008, č. 2009) o lidské
zkušenosti se smrtí.

Julian Barnes: Pohlédnout do slunce
Co začíná jako román o mladé dívce vyrůstající na anglickém venkově během druhé světové války, se proměňuje v příběh úchvatného a rozmanitého života. Neobvyklá a sympatická hrdinka Jean se provdá a po dvaceti letech opustí svého manžela krátce předtím, než se jim narodí syn. Ve středním věku se spřátelí se synovou přítelkyní, která se ji marně snaží svést. Když Jean oslaví sté narozeniny, vzpomíná na mladého pilota bojového letounu a jeho vyprávění o tom, jak létal ke slunci. Jean našla odpovědi na všechny otázky svého dlouhého
života, ale proč byl pilot fascinovaný pohledem do slunce, jí až dosud unikalo.
Přeložil Ladislav Nagy
Vydala Mladá fronta, 289 Kč, vázaná s přebalem, 256 stran, 130 x 200 mm (knihu lze zakoupit i zde v e-shopu Deníku KNIHY)

Julian Barnes o své knize Žádný důvod k obavám

Kniha Juliana Barnese Žádný důvod k obavám je meditace o smrti, která kombinuje styly autobiografického románu a eseje v elegantním, až dojímavém stylu.
Jak se vůbec píše o poměrně abstraktním tématu jako je smrt?

Nikdy bych nepsal o tématech, která se lidí nedotýkají nebo nejsou součástí jejich života. Smrt samozřejmě je součástí našich životů a je jejich poměrně velkou částí. Sám se samozřejmě také bojím, ale chtěl jsem se smrti přiblížit a ne z ní dělat tabu.

Je rozdíl mezi strachem ze smrti a být morbidní?

Velký. Osobně, ač se bojím smrti, nejsem myslím morbidní. Bylo by to překročení strachu ze smrti do iracionální roviny. Bát se smrti není ale nic nepřirozeného, je to součástí našeho bytí.

V knize několikrát popisujete své noční můry, trpíte jimi?

Již několik desetiletí. Jeden známý mi prozradil, že po šedesátce se člověk automaticky zbaví strachu ze smrti. U mě to tak ale nebylo. Nedělal jsem žádný průzkum, ale předpokládám, že nejsem jediný, kdo se někdy budí ze snu o smrti. Smrt je zapsaná svým způsobem v našem DNA a nosíme si ji v sobě. Zároveň, když přijde okamžik smrti, asi všichni se ho snaží oddálit.

V knize také píšete o svém bratrovi Jonathanovi, který je filosofem – jak se postavil ke své přítomnosti v příběhu?

Když jsem začínal psát knihu, žil právě ve Francii. Byli jsme spolu v kontaktu po emailu a jeho odpovědi na mé otázky byly často trefné a provokující. Když jsem mu poslal k nahlédnutí prvních dvacet stránek, řekl mi, že mu vůbec nevadí, když se o něm zmiňuji, a pokud zároveň vyprávím příběhy, které on si pamatuje jinak, ať použiji svou verzi, protože je určitě pravdivější. Zdálo se mi to jako úžasné vyjádření od někoho, kdo je v mnoha zemích považován v literatuře za autoritu.

Pro čtenáře je asi těžko uvěřitelné, že jste byl vždy považován za toho méně chytrého bratra.

Dostával jsem horší známky ve škole, zároveň jsem byl ale srovnávám s někým mimo normální měřítka. Když se jednou zeptali v rozhovoru mého bratra, zda se považuje za velmi chytrého, jeho odpověď byla, že na tuto otázku existují pouze dvě odpovědi: Buď můžete být uměle skromný, nebo přehnaně arogantní. Jako spisovatel se spíš ale na lidi dívám podle jejich morálky, a duševní hloubky než míry inteligence.

Jak se u vás rozvinula myšlenka psát o smrti?

Zrála ve mně přes dvacet let. Když mi zemřeli rodiče, neobjevila se najednou, ale postupem času se stále více prosazovala.

Vaše předchozí knihy byly velmi rozdílné. Jak si myslíte, že vás vnímají čtenáři?

Každá má kniha se velmi liší od ostatních. Píšu ale jednoduše o tématech, které zrovna mám v hlavě a nepřizpůsobuji se tlaku z vnějška.

Knihu jste asi psal alespoň rok. Jaké to bylo strávit tak dlouhý čas přemýšlením o smrti?

Kniha je prolnutím biografie a eseje, měl jsem tedy především hodně prostoru zamýšlet se sám nad sebou, byla to příjemná zkušenost.

První věta příběhu zní: Nevěřím v Boha, ale schází mi.

Zcela spontánně jsem takto odpověděl během jedné debaty se čtenářem, když se mne zeptal, zda věřím v Boha. Vyrůstal jsem v naprosto nevěřící rodině. Stále jsem pociťoval ale jakousi ztrátu.

Jak si představujete nebe? V knize zmiňujete, že si lidé redukovali konstrukt „nebe“ s moderním a sekulárním rájem plným sebenaplnění, kde je hlavním cílem rozvoj osobnosti, vysoce postavená práce a materiální zabezpečení.

Myslím si, že čím víc se naše společnost stává sekulární, tím více lidé prahnout po jakémsi malém vydání ráje. Potřebujeme někoho, kdo by nám řekl, co potřebujeme, po čem vlastně máme toužit. Dříve takovou úlohu hrála církev, nyní to jsou supermarkety.

Evropa se odklonila značně od náboženství. Proč touto cestou nešla i Amerika?

V Americe se snoubí extrémní materialismus s extrémní pobožností. Je to paradox, který se stal americkou charakteristikou.

Trávil jste čas s umírajícími lidmi, od kterých jste také převzal jejich příběhy? Jak se díváte na smrt?

Ne, mám zkušenost s doprovázením z tohoto světa pouze se svými rodiči. Myslím si, že by nikdo neměl očekávat, že bude mít hezkou smrt a stihne se na smrtelné posteli rozloučit se svými blízkými. Podle toho by se také měl chovat. Může to znít tvrdě, ale zároveň je to reálné.

Ze zahraničních pramenů připravily KNIHY

zpět na: Osobnosti světové literatury