Steve Sem-Sandberg o svém románu Chudí v Lodži

Steve Sem-Sandberg má velice blízký vztah k Čechám a k české literatuře. Na konci devadesátých let působil v Praze jako zpravodaj dvou největších švédských deníků. Napsal eseje o Franzi Kafkovi, Jaroslavu Seifertovi, Daniele Hodrové a spoustu dalších glos a fejetonů. Je ceněn především jako autor dokumentárních románů – mimořádnou pozornost vzbudila i kniha Ravensbrück popisující osudy Mileny Jesenské.
Během svého pražského pobytu se také inspiroval k napsání románu Chudí v Lodži, který v autorově vlasti vyšel v nákladu 120 000 výtisků a kritika ho označuje za nejlepší švédský román v uplynulých třiceti letech. Doposud vyšel v 25 zemích, česky ho právě vydává nakladatelství Paseka.

Co vás bezprostředně vedlo k napsání románu Chudí v Lodži?

V Praze jsem poznal mnoho zajímavých míst, zavítal jsem i do Holešovic a dověděl se, že právě odtud byly vypravovány transporty Židů do ghett. Jedna taková cesta končila v Lodži a absolvovalo ji pět tisíc českých Židů. Na počátku roku 2000 jsem se rozhodl, že se vydám po stejné trase. Když jsem dorazil do lodžského ghetta, ohromilo mě, že se tady za uplynulé půlstoletí snad nic nezměnilo. Polorozbořené domy, které místy obývali bezdomovci nebo narkomani, odevšad sálala dusná atmosféra, jakoby se tady natrvalo zabydlela smrt a obhospodařovala tu mrtvou zónu. Napadlo mě, co tady asi prožilo oněch 250 000 lidí, jaké byly jejich osudy, co si mysleli, jaké hrůzy prožívali… a začal jsem po tom pátrat.
Ve Stockholmu jsem se dokonce sešel s jedním starým mužem, který lodžské ghetto přežil, věnoval mi starou mapu , která tím, jak byla opotřebovaná, potrhaná, mi pomohla přenést se do počátku čtyřicátých let minulého století a alespoň zdánlivě pocítit onu šílenou atmosféru.

Jak chápete kontroverzní postavu židovského staršího Chaima Rumkowského?

Tento člověk měl moc nad životy čtvrt miliónu lidí. Ďábelské bylo, že Němci přinutili správu ghetta, aby rozhodovala o složení transportů do vyhlazovacích táborů a Rumkowski měl hlavní slovo. Myslím, že on sám se domníval, že je schopen zachránit spoustu lidí, ale nakonec nedělal nic jiného než sami nacisti. Do plynu vybíral přednostně lidi staré, nemocné a děti, podle něho ty, kteří byli pro ghetto nejvíce postradatelní. Své jednání odůvodňoval tvrzením: „abychom mohli zachránit tělo, musíme useknout ruce a nohy…“ Člověk, který dokázal myslet v tomto duchu, pro mě představuje záhadu, jakousi temnou díru. A někteří lidé, kteří Lodž přežili a vyprávěli mi o tom, mě upozorňovali na to, že ne všechno, co o Rumkowském uslyším, musí být pravda. Názory na něho se tedy různily, ani pro mě není jednoznačnou postavou, jak jsem říkal" záhadná temná díra.

Nemáte židovské předky, jak tedy pro vás bylo těžké pochopit židovskou duši v tak extrémních situacích.

To bylo úplně nejtěžší. Vžívat se do pocitů Rumkowského a jeho obětí bylo pro mě jako se pohybovat nad propastí. Kniha brzy vyjde hebrejsky v Izraeli. Netrpělivě na to čekám, protože z reakcí izraelských čtenářů nejlépe poznám, jak se mi to podařilo.

Jakou roli hraje v románu fikce?

Román je postavený na faktech, ty tvoří páteř příběhu. Ale já chtěl navíc ještě věrohodně popsat, jak se člověk cítí, když dostane předvolání do transportu a zbývá mu posledních čtyřiadvacet hodin relativní jistoty… Co jiného zase napadá, když se po dvouapůl hodinách vlak vrátí prázdný a jsou v něm jen zakrvavené cáry oděvůl, a pak zase týden čekání než se dobytčáky znovu naplní lidskými troskami… Bylo pro mě těžké toto autenticky zobrazit. Ale to, že román oslovil tolik čtenářů v mnoha zemích, mi dává naději, že se mi podařilo vytvořit nejen obraz jedné temné dějinné etapy, ale přinést i určité poselství do současnosti.
Vladimír Sůva

zpět na: Osobnosti světové literatury