Dva debutanti z Mladé Fronty

Opravdu jsou mladí – věkový rozdíl mezi nimi jsou asi dva roky. Kriticky se dívají na svět, do kterého vstupují – teprve nedávno plnoletí – jenž jsme jim připravili. Jeden pohled je spíš světlý, druhý černý jako noc. Jejich prvotiny záměrně vycházejí ve stejnou chvíli a v podobné grafické úpravě.
Pavel Bušta, ještě nedávno gymnazista, nyní snad už vysokoškolák, ve sbírce sedmnácti dějově paralelně seřazených povídek nazvané Expres Praha Radotín (stran 173, cena 199 Kč) rekapituluje zážitky a postřehy chlapce až po jeho proměnu v mladého muže. První věta celé knihy: „Vybavuji si to, jako by to bylo dnes.“ A závěrem končí: „Toho dne jsem si uvědomil, že svůj Radotín – ač bez náměstí – bych za Zbraslav nevyměnil.“
V Radotíně bydlí, žije, odtud denně odjížděl do školy. V Radotíně (nomen omen) prožíval skoro každé své „první“: překvapení malého dítěte při setkání s transvestitou – homosexuálem přezdívaným Květinový úchyl, první cigareta, opička, milování, hudební vystoupení, joint, také poznání bezdomovců a bezdomovectví (naštěstí nikoliv na sobě, ale v rodném městě a na Smíchovském nádraží) a atmosféru psychiatrické léčebny při návštěvě své známé dívky, pacientky Zuzany.
Jak je vidět, vjemy a zkušenosti, jež se mu postupně vrývají do paměti, nejsou zrovna nejradostnější. Na str. 20 píše: „Vím, že to ode mne může znít trochu nadneseně, ale začínám pozorovat, jak stárnu. Že se věci kolem mne překotně mění a střídají je nové. A že je všechno rychlejší a povrchnější. Nemám strach z budoucnosti.“
Nemá proč jej mít. Dobré rodinné zázemí, bez stresu, nepropadá depresím. Nechybí mu smysl pro humor tam, kde je na místě, ani soucit a charitativní chování úměrné jeho věku. Mladý muž zrající od nerudovského figurkáře v nadějného spisovatele, jemuž „vše lidské bude blízké“.
K jeho autorskému pojímání reality nemůže být ostřejšího protikladu, než je příběh vyprávěný 22-letým mladíkem užívajícím pseudonym Henry Spencer v knížce nazvané Znuděn krásou hnusu (stran 184, cena 199 Kč).
Zdůrazňuji slovo: vypravěč. Nebýt nedávného skandálku ve lžíci vody rozpoutaného nad knihou Ireny Obermannové, nepřipomínala bych zde, že postava vypravěče pod jménem Já je vymodelovaná literární figura a nikoliv spisovatel sám. Zde nad naturalisticky stylizovanou historií feťáka, býv. Dj., ve velkém maloměstě (neb malém velkoměstě?) by leckoho mohlo napadnout právě zmíněné ztotžnění. Aniž by si uvědomil, že lidská troska není schopna podat své trauma předvedenou stylistickou formou prozrazující sečtělost, znalost nepromítaných filmů, jejich režisérů, angličtiny; autentickým odposlouchaným jazykem – včetně „módního“ slovosledu k opozici k onomu Já, aby bylo dosaženo objektivního pohledu na onu jednu postavu, konec konců potvrzujícího titul díla. Pro toho, komu to stále ještě nedochází, doporučuji poslední kapitolu nazvanou Končí (str. 171): „ Čím dál víc mi připadalo, že se můj život točí v kruhu bez východiska, v kruhu bez cíle a bez začátku, v kruhu, který nemá smyl, stále stejní lidé, povrchní známosti, co vás všude zdraví, všude pomlouvají a pořád si říkají přátelé, industriální prostředí klubů, kam jsem chodil vyjetej tak, že jsem o sobě ani nevěděl a po chvíli mě to tam stejně nebavilo… atd. V té sobě jsem zjistil, že můj život nemá cenu, že jsem nic nedokázal, že nesnáším lidi, život a možná i sebe.
Potenciálním čtenářům bych nedokázala lépe přiblížit náplň Spencerova románu výrazem blízkého pohledu Američana Charlese Bukovskiho. Spencer – ať se za pseudonymem skrývá kdokoliv – je rovněž nadějný autor, ovšem nezůstane-li pouze na této cestě „do hlubin noci“. Mám strach, aby neustrnul – věřím že - po úspěchu a ohlasu prvotiny – u jediného „svého“ tématu. Přála bych si, a především jemu, aby stejně ostře ztvárnil další a tudíž jiné současné problémy společenské i světové, k nimž směřuje zde důslednou anonymitou míst i všech v nich vystupujících osob.

Irena Zítková


zpět na: Recenze