Studenti v proměně času

Vzpomínky a vyznání třiatřiceti osobností především z řad vysokoškolských pedagogů (nepočítám-li úvod prof. Cyrila Höschla) vytvářejí knihu O duši medika s podtitulem Jak vzniká lékař, jenž naznačuje, komu je tento soubor adresován: adeptům studia medicíny, aby si uvědomili jeho náročnost s nezbytností celoživotního vzdělávání.

Formát a nápaditá grafická úprava se stínovými obrazy historických univerzitních budov pod textem a s barevnými fotografiemi současných mladých lidí (fot. Karel Meister) předurčuje dílo jako dárkové /vyd. nakl. Triton-Stanislav Juhaňák (je rovněž lékař), stran 205, cena 399 Kč/.

Editory, kteří vybrali autory jednotlivých příspěvků, jsou profesoři Ctirad John a Štěpán Svačina. Šťastnou náhodou se stalo, že abecední řazení jmen přispěvatelů skládá pestrý vějíř pohledů na uplynulých šedesát let výuky a výchovy pokračovatelů. V lecčems se podobají - vždyť žili a studovali v téže době na pražské fakultě – nyní jsou rozptýleni na dalších univerzitách. Zdařilo se však cosi neočekávaného: závěrečné tři příspěvky – Charvátova škola lékařské výchovy od dr. Hany Vrbové, Zamyšlení nad budoucností českého lékaře z pera prof. Tomáše Zimy a nakonec Šťáva z medika prof. Jana Žaloudíka jako by problematiku uváděnou předchozími dokládaly jak v pěti pozoruhodných tabulkách a číslech, tak zhodnocením všeobecných znalostí uchazečů o přijetí na fakultu; jde o příspěvek s rozhledem historickým i geografickým od antiky a Číny po Afriku. Shrnuje požadavky na čilou energii, kritickou zvídavost, přiměřený altruismus a smysl pro humor. Bez toho všeho nemá mladý člověk šanci – píše prof. Žaloudík – uspět v soutěži s vlastní či veřejnou hloupostí, zejména pak s jejími těžkými formami – věčnou byrokracií a parazitující nenažraností nemnohých na úkor mnohých.

K tomu dodávám několik údajů z jeho životopisu uveřejněného v této knize: Přes třicet let pracoval prof. Žaloudík v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Přechodně několik let také v onkologickém výzkumu v Anglii a USA. Po dvě funkční období byl v l. 2003-2010 děkanem lékařské fakulty MU. A v současné době je senátorem Parlamentu ČR a místopředsedou senátního výboru pro zdravotnictví a sociální politiku.

Svou recenzi jsem začala od konce, je potřeba vrátit se k obsahu. Jak shora uvedeno, ne-li většina, pak určitě mnozí z těchto osobností připomínají rozdíly vysokoškolského studia před rokem 1989 a po něm. Byli posluchači, později a nyní se stali učiteli svých pokračovatelů, generace na první pohled odlišné. Vlastně od roku 1989 už téměř generací dvou, vždyť po 21 letech se už hlásí potomci mediků tenkrát zapojených do akcí „sametu“. Dr. Hana Vrbová vtipně vyjádřila časový rozestup jako dva studentské průvody – 25.2.1948 na Hrad a 17.11.1989 Národní třídou. Jen bych k nim ještě přičetla onen první a druhý, na které vzpomíná Ctirad John: v podzimním dnu 28.10.1939, kdy byl postřelen medik Jan Opletal, a potom 17.11.1939, kdy měl pohřeb. Až do konce války následně byly uzavřeny všechny české vysoké školy. „Hořkost těch dnů v nás uvízla. Byli jsme stále ještě chlapci, jimž vybuchl jejich malý vesmír.“ /str. 90/

Je to i první připomínka okolnostmi vynuceného studia mimo škamny z knih autorů, jejichž jména připomínají vedle prof. Johna i jiní – Jana Bělehrádka, Paula de Kruifa, profesorů Borovanského, Bohumila Sekly a Charváta. Cosi trochu podobného se totiž odehrávalo mnohem později, kdy vědychtiví sháněli odbornou literaturu svých oborů a filozofickou, i jako protest proti poučkám marxismu-leninismu vtloukaným do jejich hlav, na což vzpomínají téměř všichni pamětníci. Např. prof. Koutecký na str. 114 píše o nezapomenutelném úvodním vstupu v říjnu r. 1951 prof. Heřmana Šikla: „Nabádají mě, abych učil patologickou anatomii podle Pavlova. Budu ji učit tak, jak se učí v celém kulturním světě.“ Na str. 63 v příspěvku Antonína Doležala čteme: „... stále jsme sháněli nějaké dobré knížky. V Lipové ulici jsem znal pyknického majitele pana Jaroslava Tožičku ještě z dob okupace a sotva jsem se mu ohlásil jako medik, začal mne od té doby oslovovat pane doktore, a s obrovskou zběhlostí mi opatřoval hodnotné knihy. V krámě bylo stále plno, k dispozici byly i vynikající antikvární knihy, největší zájem byl o anatomické atlasy. V té době jsem potkal spolužáka z kroužku Jirku Dubovského, později vynikajícího internistu, který mi jako šťastný vlastník ukazoval nádhernou monografii o enzymech... .“

Ovšem nejde jen o vzpomínky. Skoro každý z přispěvatelů přichází s čerstvými podněty k zvážení. Jako čtenářku mne zaujaly tři. Dr. Olga Procházková navrhuje větší propojení českých studentů s posluchači cizojazyčných paralelek. Považovala bych to také za skvělou jazykovou přípravu na stáž, případně na uplatnění v cizině. Podobně mne sympaticky zaujal podnět historičky doc. Ludmily Hlaváčkové /str. 89/, aby při přijímací zkoušce na stomatologii proběhla rukodělná dovednostní zkouška adepta, vždyť vrozená nešikovnost se dá v praxi těžko odstranit. Jako třetí impulz z řady ostatních uvedu poněkud komický „projekt schody“ na str. 77-78, vložený do textu prof. Miloše Grima, komponovaný jako dva rozhovory o stejných tématech. První se dvěma studentkami v roce 2005, druhý z r. 2011 už po jejich promoci. Šlo v něm m.j. o komunikaci, lépe řečeno o to, kde se přátelsky scházet a diskutovat na půdě univerzity, ne však v jejích zdech. „I když máme studovnu, byť malou, nejoblíbenější jsou schody. Na různých fakultách a ústavech jsem viděl totéž. Schody prostě patří k univerzitní architektuře. Vyfotografoval jsem si schody před univerzitou v Hamburku, v Curychu – Irchelu, požádal našeho architekta, aby nám schody navrhl z pitevního traktu do dvora, za ústavem, ze kterého by se udělal park. Schody, na kterých by se dalo báječně sedět ... .“ A rozhovor po šesti letech: „Záměr se podařilo zrealizovat v plném rozsahu. Od minulého podzimu, ale zejména nyní na jaře, kdy je příjemné počasí, je nová relaxační zóna hodně využívaná ... Považuji za důležité zabývat se tím, jak se u nás posluchači cítí ...“ Při čtení těchto slov jsem zavzpomínala na schody před Rudolfinem, kde vysedával jak studenti z filozofické fakulty, tak umprumáci a tenkrát, ještě před přestěhováním na Malou Stranu, hudebníci z AMU.

Ne všichni, kteří odevzdali editorům své příspěvky, jsou lékaři. Zajímavý je text Mgr. Aloise Berana, jenž od r. 2005 působí na dvou pražských lékařských fakultách jako učitel řecko-latinské terminologie. Historičkou je – jak už jsem se zmínila – doc. Dr. Ludmila Hlaváčková, působící na Ústavu lékařství 1. LF UK, autorka Dějin lékařství v Českých zemích. Nejmladším je MUC. Lukáš Bajer, posluchač 5. ročníku, popisující své zkušenosti ze zahraničních stáží v rámci Erasmu na Krétě a v Archangelsku, a těšil se na další na gastroenterologii v Ománu.

Znalost jazyků otevřela kdysi svět doc. Jindřichu Fínkovi. Jeho příspěvek mne překvapil zvláštní jemnou ironií, místy až sebeironií; připomněla mi tón přednášek vědců ze západních zemí, zejména Angličanů: vtipem upoutat pozornost publika, pak věcná přednáška a na závěr zase překvapit nějakým vtípkem.

Po tomto můstku se dostávám k poslednímu odstavci své recenze: k řečnickému, resp. spisovatelskému stylu některých autorů.

Pozná se, kdo má praxi literární nebo popularizační osvědčenou v mediálních prostředcích. Vybírám si čtyři: profesora Antonína Doležala, prof. Ctirada Johna, prof. Františka Koukolíka a prof. Josefa Kouteckého. Všichni překračují práh medicíny vstupujíce do sfér filozofie, přírodních věd a historie v nejširším spektru.

Připomenu zde Johnovu letos vydanou knihu Vivisectio mundi, Doležalův historický román z Francie – Pierre de la Ravel – pařížský porodník /vedle jeho dalších titulů populárně filozofických/. Koukolíkovy eseje rozpínající se jako vesmír a nořící se do hlubin času a Kouteckého zpověď nazvanou Zůstal jsem klukem.

Ten – ostatně myslím, že jako jediný zde – v příspěvku do Duše medika zdůrazňuje, že „člověk, a nemocný člověk zvláště, je celkem sestávajícím nejen z hmoty, ale i z ducha nebo, chcete-li z těla a duše. Lékaři ale vyšetřují a léčí spíše nemoc než nemocné.“ /str.119/ A zmiňuje se o spiritualitě. Text v knize začíná souhrnem uplatnění mystického prvočísla sedm, jež se objevuje v buddhismu, u Babyloňanů, v klasické antice i v bibli. Své poznatky a životní prožitky rozvrhl zde do sedmi Zastavení. Poslední kapitolu nazvanou Apel současným i budoucím medikům zakončil větou: „V mém pojetí medicíny má spiritualita místo i v současnosti. Kdyby se z ní vytratila, byla by to ztráta nenahraditelná.“ /str. 122/

Irena Zítková

Knihu lze zakoupit i zde v e-shopu Deníku KNIHY



zpět na: Recenze