Byl K. S. vskutku udavačem?

V novém biograficko-historickém románu J. S. Kupky Dlouhé noci Karla Sabiny (vyd. Šulc-Švarc, stran 240, cena 263 Kč) autor z titulní postavy nesmývá vinu, ač se o to někteří pozdější vykladači pokoušeli tím, že prý udával policii jen věci nepodstatné. Po roce 1918 ostatně byly zveřejněny důkazy – jeho reporty (v knize citované), nalíčená past, do níž spadl a tím se sám usvědčil, i fémový (tajný, čestný, občanský) soud, o němž se (snad ještě dnes) školáci učí.
J. S. Kupka jeho pohnutky vysvětluje společenským prostředím, v němž se pohyboval a byl jeho součástí, a snílkovskou povahou.
Zkušený spisovatel životopisných próz opět postupuje osvědčeným způsobem. Připomenu např. román o Josefu II. ad. Vytvářené podobně: Na pozadí dějinných událostí a faktů – tam o zrušení nevolnictví, zde o roku 1848 a následném bachovském režimu – objevuje se ve fabuli romantická fikce, aby se knížka dobře četla.
Tady ji anoncuje už titul – Dlouhé noci Karla Sabiny, „kluka ze Řásnovky, tenkrát Šnečí uličky, se sny o svém nemanželském šlechtickém původu, alimentech, jimiž anonymní otec platil adoptivním rodičům jeho studium a o jednou – v budoucnu – odkázaném dědictví, které ho čeká. O (neopětovaných) láskách krásných dívek z dobře situovaných rodin (přestože žil v bídě s družkou a dvěma dětmi).
Karel Sabina (1813 – 1877) byl člověk vzdělaný, i když dvě fakulty nedokončil, talentovaný a pilný, avšak s tvorbou přespříliš chvatnou. To vše na pozadí podrobně vykresleného „pražského jara“ roku 1848, kdy se na několik dnů stal vůdčím revoltujících proti starému řádu, za což byl potrestán osmiletým žalářem, ve kterém zas prý sdílel celu jen s lepšími, tj. majetnějšími, zajímavými lidmi (viz pozdější román Oživlé hroby).
Po celý život toužil být uznáván za skutečného spisovatele a ne pouze jakéhosi pisálka. Paradoxně se mu to splnilo: opravdu dodnes zůstává v paměti české literatury; jenže dvojím způsobem. Za prvé jako libretista naší nejnárodnější opery Prodaná nevěsta, jehož celé jméno však nesmělo být na programech uváděno, bývalo (právě na základě usnesení onoho fémového soudu) označeno jen zkratkami K.S. Honorář činil 20 zl. a dostával jej na splátky po 50 kr.
Za druhé v dějinách české literatury a kultury zůstává navěky typem intelektuála – umělce – policejního konfidenta.
Kniha Jiřího Svetozara Kupky se uzavírá doslovem o nešťastných osudech členů Sabinovy rodiny a některých, v díle vystupujících postav. Ten epilog zní jak umíráček a ve čtenáři umocňuje zážitek z četby.
Irena Zítková


zpět na: Recenze