Komorní vzpomínání na hraně reality a fikce

Kniha Güntera Grasse Příběhy z temné komory (v originále vyšla v roce 2008, nyní ji česky vydalo nakladatelství Atlantis, přeložil Jiří Stromšík, váz., 176 stran, 242 Kč) je uvedena poznámkou, že částečně navazuje na předchozí autorovu autobiografii Při loupání cibule, v níž se Grass vyrovnával se svým, nedlouhým, ale pro něho traumatizujícím, působením v jednotce SS v posledních měsících války. Tuto skutečnost dlouho tajil, a když se o ní rozhodl vypovídat, vzbudil tím skandál. Kdo očekává podobné „doznání“ i v této knize, může být zklamán. Další senzace se nekoná, ale knize to neubírá nic na zajímavosti a dokládá (znovu) Grassovo literární mistrovství.
I v tomto románu je cítit autorova potřeba vyrovnat se se svým vnitřním já, s životními postoji, a to především v osobní rovině. Chce se zprostředkovaně vidět pohledem svých osmi dětí, které měl se čtyřmi manželkami. Každý z jeho potomků je jiný, každý na něho měl jiné požadavky, jiná očekávání, zklamání, ale i pocit hrdosti, protože jejich otec je slavný umělec. Jeho tvorba jim ho také do značné míry vzala a byla bariérou, aby i on mohl ve své roli otce obstát. Je hodně kritický, jak už to Grass mnohokrát dokázal, nešetří se, ani neobhajuje. A v tom je právě autobiografický prvek knihy nejvýraznější. Jinak neváhá překračovat hranice reality, aby si mohl nastavit zrcadlo z mnoha úhlů. Jeho osm dětí je výplodem fikce, ale realitu podtrhuje postava fotografky Marušky, která svým starým fotoaparátem Agfa-Box zachycuje minulé osudy, jež oslovují přítomnost a tím nabývají nový smysl. Pro autora jsou její snímky neoddiskutovatelnou historií, která ho utvářela. Historie se jakoby uzavírá odchodem Marušky do nebe, Agfa-Box si však sebou nebere, a tak to všechno pozemské zůstane zachováno. I když v závěru děti otci nevěří: „To jsou jen pohádky, pohádky…“ – Ano, opáčí otec tiše, „ale jsou to vaše pohádky, které jsem Vás nechal vyprávět.“ Ale tím příběh nechce uzavřít, protože má ještě pokračování a stařičký fotoaparát bude mít stále co zaznamenávat…
Grass záměrným překračováním hranice mezi realitou a fikcí stírá kontury mezi jednotlivými postavami, protože o jejich výraznou typologii v tomto případě nešlo. Příběh je o zamyšlení člověka sám nad sebou, pokud si pro to chce najít čas a odvahu. Mezi těmito lidmi si také bude hledat čtenáře.
Vladimír Sůva


zpět na: Recenze