Živě nejen o soumraku utopií

Známá autorská dvojice Zdena Bratršovská a František Hrdlička vydala na sklonku podzimu knížku esejí, zamyšlení a recenzí některých významných knih (například Zábranových deníků Celý život ad.) - svazek nazvaný Soumrak utopií (vydalo nakladatelství Akropolis, 248 stran, cena 249 Kč).
Texty, jak vyplývá z ediční poznámky, vybrali autoři ze svých publicistických příspěvků, které vycházely v letech 2004-2007 většinou v Britských listech, nebo přepracovali či spíš doplnili některé úvahy ze souboru Politikův umělec a umělcův politik z r. 2002.
Možná se mnou autoři nebudou souhlasit, vždyť v eseji Autorské tandemy na str. 141 odpovídají na otázku, jak se spolupráce autorské dvojice vlastně realizuje, že oba musí zastávat shodné životní postoje. Když se jednomu z nich změní, dvojice se rozpadne – viz případ bratří Čapků. Čtenáři jsou však zvědavi na technologii psaní ve dvou. Ta tkví, myslím, v předchozích, přísně kritických diskusích, ve společném promýšlení tématu. Nicméně si troufám, jako věrná čtenářka této dvojice, určit i zde jakousi převahu jednoho nad druhým podle námětu, profesně přípravného studia, rozvíjení a závěru ve spolupráci dvou mozků a dvou životních zkušeností. Také emotivní přístup činí jistě jejich tvorbu barvitou, jak je patrné právě v těchto esejích. Věřím tedy tomu, že 16 starších textů a stejný počet nových – v druhém oddílu - napsali společně, jeden narýsoval kostru a druhý ji kriticky doplnil a oba pak stylizovali.
Proč o tom tak obšírně píšu: eseje jako Lyrika jako národní fenomen, Studenti a informace, Učitelé a metodika výchovy, Parametry hrdinství, Hudba útěšná, hudba útočná připisuji v jádru racionálnímu Františkovi, donedávna vysokoškolskému pedagogu, který byl v ustavičném styku s dospívajícími budoucími učiteli a novináři. Naproti tomu kořeny esejů o Dětském světě, Spěchem k úspěchu, Lékaři a pacienti, Lidé s handicapem, Odložená smrt a nejdelšího textu, Soumraku utopií, vidím v osobě někdejší posluchačky sociologie a citlivě vnímavé básnířky Zdeny. Ať je tomu jakkoliv, doufám, že se mi tak zdařilo nastínit okruh pojednávaných témat a tím je rovněž nabídnout těm pravým členářům – totiž těm, kteří se nad nimi chtějí zamýšlet.
Mne osobně strhla esej Spěchem k úspěchu, jež s dávkou satiry kritzuje drmolení, bezdechou rychlost řeči zakrývající prázdnotu myšlenek. Slyšíme je denně z televize i rozhlasu, ty jakoby kvokající hlasatelky i přizvané hosty, proud nesrozumitelného chrlení slov (týká se pouze ženských hlasů) bez oddělování čárek a teček. Nejde však jen o rychlou řeč, spěch k úspěchu jako by byl programovým životním heslem nastupující generace. Úvaha končí ironickou větou: „Nechceme-li, aby nás přežil hmyz, musíme se především hemžit.“
Jako další esej si dovolím doporučit pozornosti Pravdu na prodej, sice již z roku 2004, dnes však aktuálnější než tehdy. Uvedu krátký citát ze str. 22: „Kdo ručil v minulosti za pravdu? Byli to především umělci a filozofové; vyplývala z toho jejich prestiž. Dnes prestiž ztrácejí a tak jsou na vahách. Měli by zobrazovat a vykládat život tak, jak ho vnímají, to jest psát o jeho zhrubělé a hektické podobě? Měli by připomínat někdejší etické hodnoty, vědí-li, že hodnota těchto statků znatelně poklesla? Nebo by nás měli utěšovat nějakou utopickou vizí? To by zřejmě pokládali za nedůstojné, protože je politická praxe většinou odpuzuje.“
Tím se dostávám k hlavní eseji Soumrak utopií, po níž je výbor pojmenován. V ní je podán přehled všech od Platóna ke Konradu Lorenzovi a mně by se chtělo dodat, že by výčet mohl končit utopií, která tu zastoupena není – Evropskou unií. Opět krátký citát ze str. 168-169: „Předností klasických utopií je, že řeší otázku dobra a zla. Nejsou v tom ovšem všechny jednotné. Platón, autor prvé utopie, pokládá zlo za degradaci lidí. Jiní utopisté viní ze zla nedokonalost, případně hříšnost. Platnost utopií je nicméně omezena okolností, že jejich autoři patřili vesměs k literární a filozofické elitě, to jest vykreslovali takový svět, jaký by oni sami uvítali, ale jaký by průměrným lidem spíše nevyhovoval… Vize příštího vývoje se tak stávají frázemi, a to nejen v projevech politiků, ale i ve vnímání občanů a ohlas utopií je vlastně tristní. Přestože jde o vážně zamýšlené projekty, dnešní čtenář je vnímá jako rozptýlení, jako humornou nebo hororovou kratochvíli.“ To je opravdu tristní zjištění.
Irena Zítková



zpět na: Recenze