Tak nevím…

Sloupky Karla Čapka uveřejňované za první republiky v Lidových novinách jsou v tomto žánru stále nedostižné. Vynikají pronikavým pohledem, lehkým a úsporným Vyjádřením, výraznou pointou a bohatým jazykem. Trochu nám je vzdaluje jen jejich časová ohraničenost, protože přece jen jde o publicistický žánr, který se do roviny umělecké podaří povýšit jen málokomu, a to prověří hlavně čas. Čapek obstál i v tomto směru. Ze současníků by se autor podobného formátu hledal těžko. Až se opět připomněl novým uspořádáním svých textů vynikající režisér Jiří Menzel v knize Tak nevím, kterou právě vydalo nakladatelství Motto.
Svůj obdiv k Čapkovi nepopírá, a rozhodně mu nedělá ostudu. Všímá si rovněž věcí a jevů obyčejných, lidských vlastností dobrých i zlých, v hledáčku má českou národní povahu, která se ve své podstatě příliš nemění, i když se utváří na základě změněných vnějších poměrů. Připomíná třeba setkání s vedením jednoho velkého německého divadla, které ho požádalo, aby u nich inscenoval hru českého autora. Nedařilo se žádnou najít …“řekl jsem, v této zemi se dramata neodehrávají, vše, co je jinde dramatické, se u nás v Čechách promění ve frašku… U vás, v české povaze, je většinou čin zastoupen pouhým úmyslem. Dobrý úmysl se proklamuje, námaha spojená s jeho provedením se už nepodstupuje. Proto jsou ty vaše hry sice většinou ušlechtilé, ale jinak bohužel nezáživné.“ Dostalo se mu odpovědi, proti níž šlo těžko něco namítat.
Jinde si Menzel si zase posteskne, že „Na můj vkus je v této populaci příliš velké procento těch, kteří chtějí být slavní, a málo těch, kteří chtějí být jenom prospěšní.“
Každý sloupek vypovídá o nás a naší době, o naší namyšlenosti, malosti, netrpělivosti, minimu pokory, nízkém sebevědomí, ale nezní to mentorsky, ani povýšeně. Autor ani nesoudí, jenom glosuje, proto jeho texty neprovokují a nevyvolávají ani negativní emoce. Nevydávají se ani za absolutní pravdu. Naopak autor nezakrývá své pochyby, proto každý sloupek zakončuje slovy Tak nevím, i když se za falešný alibismus nechce skrýt, a přece jenom v několika větách dává jakési rozhřešení.
Stejně tak jako Menzlovy filmy je i tato knížka pohlazením na duši a je dobré jí být nablízku.
Vladimír Sůva


zpět na: Recenze