Živel Lustig

Tak nazvala svou knihu Dana Emingerová (vyd. Mladá fronta. stran 224, cena 249 Kč) a podtitul jí dala Jak se píše kniha. Je totiž složena ze dvou proudů, vzájemně propojených pásem: vzpomínek na učitele, jenž se v kurzech tvůrčího psaní dělil s posluchači o zkušenosti prozaika, vyprávěl jim příhody ze svého mládí, věznění v Terezíně, Osvětimi, začátku tvorby, o práci redaktora týdeníku Mladý svět, potom o emigraci, univerzitním prostředí v USA a návratu domů. O ženách, které miloval. Zároveň svým „studentům“ zadával úkoly – témata, na něž měli vypracovat vlastní povídky, které pak byly v příští hodině rozebírány, kriticky kolektivně posuzovány. Zde jsou publikovány některé z nich...
Učil je pozorně číst knihy – především Aristotelovu Poetiku, také však jeho oblíbence Hemingwaye, Tolstého, Gorkého, Čechova a svého „předchůdce“, zakladatele dnes tak oblíbené discipliny tvůrčího psaní – Johna Gardnera a jeho knihy The Art of fiction v překladu Martina Pavlíčka Umění fikce.
Nad výčtem Lustigovi blízkých spisovatelů-realistů si čtenář uvědomuje, jak výrazně dával přednost zachycování osobních zážitků před fantazijní fabulací. V co nejpravdivějším zpracování povětšinou dramat (někdy erotických), situací a charakterů tkvěla síla přesvědčivosti, hlavně jeho prvních – a zajímavé je, že též posledních povídek.
Ovšem nikdo z jeho posluchačů neprožil tolik co on, což se projevovalo na zadávaných tématech. Např. - napíšeš bajku o lásce, kam zahrneš svou osobní zkušenost (str. 61) – nebo Nejkrásnější chvíle mého života (str. 111), Nejzajímavější zážitek mého života (str. 126) či Rodinný portrét o nějakém bizarním členu rodiny (str. 147-148). O vytvořených textech se přesvědčíte sami.
Zdá se, že opomíjel rozvíjení fantazie v zadávaných úlohách jiného žánru – třeba nesvadbovského typu. Jedinou výjimkou je zmínka o Melvillovi, který prý přestal psát, protože se mu zdálo, že „vymýšlí jen blbosti“. Chci věřit, že autorka Dana Emingerová, která se rozhodla po Lustigově odchodu na věčnost v kurzech pokračovat, cvičení v žánrové rozmanitosti podpoří.
Druhý proud vyprávění – pomíjím-li anekdoty, jimiž Lustig svou výuku bytelně prokládal – je to americký zvyk, začínat a končit s úsměvem – tedy druhý proud nemohu označit jiným slovem než statečnost. Začíná prvním oznámením zlé lékařské zprávy, pak jako by nemoc neexistovala, nicméně probíhá léčení, pokračuje zápasem s rakovinou a končí doznáním: všechno mi vychází, až na tu nemoc. Není v něm sebelítost, je to vzdor proti osudu a krásně prožívané dny s poslední láskou. Viz jednu z nejkrásnějších jeho povídek Propast (str. 195), o sněhové vločce, ve kterou se v představách umírajícího vojáka proměnila smrt.
Takhle však nechci svou recenzi ukončit. Raději citátem autorčina vyprávění na str. 13: Na několika literárních seminářích jsme přednášeli spolu. V říjnu roku 2010 jsme si plánovali nový kurz tvůrčího psaní. Místo něj šel Arnošt do nemocnice. „Dostanu další chemču,“ vysvětloval familiárně. Jenže tahle poslední chemoterapie ho zmohla víc než kterákoli z deseti posledních. Několik dní nebral telefon. Od příbuzných jsem se dověděla, že je na tom hodně špatně. Konečně zvedl mobil. „Mám se výborně, Danuško,“ líčil mi. „Ležím u moře, nohy si máchám ve vlnách a koukám směrem k Izraeli.“ Přišlo mi, že mluví z cesty. Až po týdnu jsem se dozvěděla, že nikomu nic neřekl a se svou láskou Markétou odjel na Kypr. Užíval si života do poslední chvíle. Dokud to šlo, než ztratil optimismus, že se uzdraví.
Ovšem, tehdy na Kypru už lymfon začal vítězit, dodává paní Markéta na str. 183.

Irena Zítková


zpět na: Recenze