Putování vlastním životem

Kdyby mi někdo půjčil rukopis Zimního putování s hádankou, zda uhodnu autora, po přečtení bych odpověděla: Věra Linhartová – patrně její nová próza. Česká spisovatelka žijící již dlouhá léta v Paříži.
Tak velice mi ji zde připomněla nobelistka Elfriede Jelineková (1946) nejen složitými dlouhými souvětími a střídáním gramatického mužského a ženského rodu vypravěče (mohu-li tuto postavu tak nazvat) a rovněž některými – zdůrazňuji některými! motivy. Záznamem toku myšlenek, vzpomínek, hlavně však vnitřní osamělostí. Jak silně na Jelinekovou zapůsobil osud Nataschi Kampusch! Jak připomene jméno jejího věznitele – Priklopil!
Zdánlivě nedramatický text rozdělený do osmi kapitol nese podtitul Divadelní hra (přeložila Jitka Jílková, s doslovem Petra Štědroně vyd. Mladá fronta, stran 128, cena 229 Kč) sklízí v režii Johana Simonse od premiéry uvedené 3. února 2011 úspěch v Müncher Kammerspiele Spielhaus. Dílo je režisérem rozepsáno do sedmi ženských i mužských hlasů herců vystupujících průběžně v kostýmech svého i opačného pohlaví, jako všeobecně lidé i knihy. Ty k autorce mluví čím dál víc.
Na str. 489 čteme: Když ti sklepní lidé, tihle cizinci, ti, co přicházejí, aniž pro ně někdo došel, ti, co odcházejí, aniž je někdo poslal pryč, sami uprchnou z úkrytu, pak nepatří k nám a je jedno, kdo jsou, pak jim chybí ten kousek Mezi ... chybí jim kousek času, který by právě potřebovali, z času vždycky chybí kousek.
V dlouhé větě (již jsem poněkud zkrátila) je jeden z režijních klíčů a ovšem také přístupů čtenářských.
Vynořují-li se spisovatelce mlžné útržky z dětství, rodného domu, matky podobně jako u Linhartové (poněkud na úkor otce, v nichž je sice soucit, ale nic víc – viz str. 83-86) je to vyjádřeno obrazem tašky-síťovky, z níž mnohé z paměti vyklouzlo a zůstává jen jakoby nevýznamný (ve skutečnosti významný) odpad (str. 56-57 v kapitole 6).
V následujících dvou závěrečných kapitolách se objevují myšlenky filozofické, opět vyjadřované autorčinou v textu všudypřítomnou obrazivostí. „Ukazatelé stojí u cest, ukazují k městům, vykazují mě odtud, mně nic nepřikazují, jen mě vykazují, jako všechny znaky, už je vůbec nevidím, ale ony mě vykazují, už žádný dům, kam se vrátit, žádný dům nenabízí návrat, žádný dům nenabízí službu návratu domů, jen odvratu pryč. S konečnou platností. Můj konec je platný. Putuji neklidně a hledám klid.“ (str. 91)
Trpký životní pocit. Vyvolává souznění v pocitech čtenářů a návštěvníků divadla? Vypůjčím si informaci ze Štědroňova doslovu nazvaného Pouť v hlavě: Po prvním provedení v sezoně 2010-2011 v Mnichově text do svých dramaturgických plánů zařadilo minimálně deset německojazyčných divadelních domů. Můžeme se těšit třeba na berlínské provedení v režii Andrease Kriegenburga. To znamená deset dalších interpretací, deset rozdílných znění textu.

Irena Zítková


zpět na: Recenze