V příběhu Dědictví nalézají čtenáři své osudy

Již třetí vydání rámcové novely Dědictví (vyd. Littera Silesia, 228,- Kč) a její následné zařazení do tzv. Slezské trilogie (vyd. Littera Silesia, 599,- Kč) spisovatelky Evy Tvrdé přispívá ke stále sílícímu zájmu odborníků i laiků o svízelnou a „těžkou“ historii moravskoslezských mikroregionů, ale také ke snaze nalézat pochopení toho, čím může být určován jedinečný lidský osud v drtivé mlýnici místa žití a „velkých“ dějin.
Novela Evy Tvrdé vychází z reálií života v oblasti Hlučínska, takzvané Prajzské, zvláštně magického a „těžkého“ malého území na národnostním pomezí slezsko-polsko-německém.
A právě v tomto světě se odehrává v údobí od 30. let minulého století příběh Agnes, provdavší se za Karla Kocura z Darkovic na Hlučínsku. Obec jako celé Hlučínsko po Mnichovu 1938 připadla Německu, a dějiny tak daly zjitřeným národnostním vztahům mezi lidmi dramatický spád. Linie vedla i rodinami, jak v příběhu ukazuje rozvrat mezi bratry Kocurovými – pro Německo a připojení horujícím Johanem, a pasivnějším, spíše vláčeným hodným Agnesiným manželem Karlem. I on však musí jako občan Německa narukovat do wehrmachtu. Jeho bratr se stává starostou obce.
Hrdinkou však zůstává Agnes. Svádí boj o svou životní pozici vedle svárlivé tchyně, horlivé Němky. A dějiny běží dál, válka řádící Evropou spěje ke konci. Hlučínsko připadá Československu a následuje odsun… Strázně Agnes ničí, avšak i posilují.
Nelze zde popsat celý silný Agnesin příběh, učinila tak ostatně autorka a čtenář jej poznává sám včetně pozoruhodných doher lidských osudů s přesahy až téměř do současnosti.
Autorka ony přesahy připojuje k hlavní části děje s názvem Agnes formou druhé části nazvané Dědictví, v níž jednotlivá doznění osudů postav mohou zprvu působit jako poněkud neorganické apendixy, ovšem záhy se ukáže to, že jsou vlastně zcela v intencích rámcové novely logickým vyústěním nelehkých i zvláštních údělů postav příběhu. Třetí část knihy obsahuje snímky z autorčina rodinného alba – fotografie po babičce. Stručný doslov krátce postihuje dějiny Hlučínska.
Kniha obsahuje pozoruhodně silné momenty, například když uprostřed válečných let Agnes na nádraží v Bohumíně spatří po celodenním čekání v transportu německých vojáků svého milovaného Karla, již jen trosku člověka, kterého válečná mašinérie převáží z jednoho konce Evropy na druhý, do Francie. Neuvěřitelně silná symbolika Karlova vojenského kabátu, do něhož se i po mužově smrti chodí Agnes na půdu vyplakat. A další motivy…
Pozoruhodné je i to, jakého významu nabylo připojení rodinných fotografií ke slovesnému dílu. Vidíme mladíka, snad spíše ještě chlapce, v německé uniformě. Snad je na dovolence, a v jeho očích je ukryta hrůza onoho již prožitého v armádě, ve které se ocitl, neboť dějiny tak chtěly. Z rodinných snímků najednou chápeme, že i neznámá žena v kostele se svící v ruce se stala součástí dějin.
Právě tento aspekt s přidáním autentických rodinných fotografií do knihy dostává ovšem právě nyní pozoruhodné souvislosti.
Historikové stále víc pociťují, že suché „dějiny dat“ bez dějin lidí jsou nedostatečné. Ukazuje se nezbytnost poznat, jak žila ve velkých dějinách jedinečná, mnohdy vlastně bezmocná lidská bytost. Hodně se touto tematikou zabývá kromě jiných také česká historička Marie Koldinská., takřka souběžně s předchozím vydáním knihy Dědictví i s oněmi nesmírně osobními fotografiemi (podzim 2007) vyšel překlad významné knihy francouzského historika Jacquese Le Goffa Paměť a dějiny, v níž autor mimo jiné zdůrazňuje, jakou důležitost pro takzvanou kolektivní paměť mají právě rodinná alba.
Vše zapadá do sílící touhy lidí odhalit osudy svých rodů, i bolestné, často prostřednictvím genealogie. Poznat, kdo jsem. Kde jsou mé kořeny. Co mě asi čeká v budoucnosti. Vyčtu to z rodinné historie? Námětem těchto snad i poněkud módních, většinou však vážných snah je například také novela současného mladého spisovatele Jiřího Hájíčka Selský baroko.
Kniha Dědictví se tak dostává do silných kontextů. Na severní Moravě a ve Slezsku zaznamenává mimořádný úspěch. Čtenáři se ozývají různými ohlasy, ovšem jednotícím prvkem je pocit – vždyť to jsme já, můj otec, matka, rod prožili.
Ta kniha je o nás! Pozoruhodné je, že zvláštní ohlas má kniha také na Těšínsku, kde lidé v česko-polském Záolší a Předolší prožili leccos podobného.
Ač se autorka Dědictví Eva Tvrdá na svých webových stránkách vyjádřila, že patrně zvláštní a podivuhodné Hlučínsko časem globalizací bude svou svébytnost ztrácet, je možné, že tomu tak nebude zcela.
Nebylo by překvapením, kdyby se kniha dočkala i překladů, například do němčiny či do polštiny, a kdyby se stala námětem scénáře pro film, který by mohl být vnitřně podobně silný jako kniha Dědictví.
JIŘÍ ŠODEK


zpět na: Recenze