Časopis KNIHY
Anketa
Myslíte si, že je dobře, že loni vyšlo méně knih než minulé roky:
Ano, trh je přesycený (26%)

![]()

Není, ochudila se nabídka (24%)

![]()

Běžný čtenář to vůbec nepoznal (33%)

![]()

Je mi to jedno (17%)

![]()

Nová kniha Juliana Barnese Žádný důvod k obavám je meditace o smrti, která kombinuje styly autobiografického románu a eseje v elegantním, až dojímavém stylu.
Jak se vůbec píše o poměrně abstraktním tématu jako je smrt?
Nikdy bych nepsal o tématech, která se lidí nedotýkají nebo nejsou součástí jejich života. Smrt samozřejmě je součástí našich životů a je jejich poměrně velkou částí. Sám se samozřejmě také bojím, ale chtěl jsem se smrti přiblížit a ne z ní dělat tabu.
Je rozdíl mezi strachem ze smrti a být morbidní?
Velký. Osobně, ač se bojím smrti, nejsem myslím morbidní. Bylo by to překročení strachu ze smrti do iracionální roviny. Bát se smrti není ale nic nepřirozeného, je to součástí našeho bytí.
V knize několikrát popisujete své noční můry, trpíte jimi?
Již několik desetiletí. Jeden známý mi prozradil, že po šedesátce se člověk automaticky zbaví strachu ze smrti. U mě to tak ale nebylo. Nedělal jsem žádný průzkum, ale předpokládám, že nejsem jediný, kdo se někdy budí ze snu o smrti. Smrt je zapsaná svým způsobem v našem DNA a nosíme si ji v sobě. Zároveň, když přijde okamžik smrti, asi všichni se ho snaží oddálit.
V knize také píšete o svém bratrovi Jonathanovi, který je filosofem – jak se postavil ke své přítomnosti v příběhu?
Když jsem začínal psát knihu, žil právě ve Francii. Byli jsme spolu v kontaktu po emailu a jeho odpovědi na mé otázky byly často trefné a provokující. Když jsem mu poslal k nahlédnutí prvních dvacet stránek, řekl mi, že mu vůbec nevadí, když se o něm zmiňuji, a pokud zároveň vyprávím příběhy, které on si pamatuje jinak, ať použiji svou verzi, protože je určitě pravdivější. Zdálo se mi to jako úžasné vyjádření od někoho, kdo je v mnoha zemích považován v literatuře za autoritu.
Pro čtenáře je asi těžko uvěřitelné, že jste byl vždy považován za toho méně chytrého bratra.
Dostával jsem horší známky ve škole, zároveň jsem byl ale srovnávám s někým mimo normální měřítka. Když se jednou zeptali v rozhovoru mého bratra, zda se považuje za velmi chytrého, jeho odpověď byla, že na tuto otázku existují pouze dvě odpovědi: Buď můžete být uměle skromný, nebo přehnaně arogantní. Jako spisovatel se spíš ale na lidi dívám podle jejich morálky, a duševní hloubky než míry inteligence.
Jak se u vás rozvinula myšlenka psát o smrti?
Zrála ve mně přes dvacet let. Když mi zemřeli rodiče, neobjevila se najednou, ale postupem času se stále více prosazovala.
Vaše předchozí knihy byly velmi rozdílné. Jak si myslíte, že vás vnímají čtenáři?
Každá má kniha se velmi liší od ostatních. Píšu ale jednoduše o tématech, které zrovna mám v hlavě a nepřizpůsobuji se tlaku z vnějška.
Knihu jste asi psal alespoň rok. Jaké to bylo strávit tak dlouhý čas přemýšlením o smrti?
Kniha je prolnutím biografie a eseje, měl jsem tedy především hodně prostoru zamýšlet se sám nad sebou, byla to příjemná zkušenost.
První věta příběhu zní: Nevěřím v Boha, ale schází mi.
Zcela spontánně jsem takto odpověděl během jedné debaty se čtenářem, když se mne zeptal, zda věřím v Boha. Vyrůstal jsem v naprosto nevěřící rodině. Stále jsem pociťoval ale jakousi ztrátu.
Jak si představujete nebe? V knize zmiňujete, že si lidé redukovali konstrukt „nebe“ s moderním a sekulárním rájem plným sebenaplnění, kde je hlavním cílem rozvoj osobnosti, vysoce postavená práce a materiální zabezpečení.
Myslím si, že čím víc se naše společnost stává sekulární, tím více lidé prahnout po jakémsi malém vydání ráje. Potřebujeme někoho, kdo by nám řekl, co potřebujeme, po čem vlastně máme toužit. Dříve takovou úlohu hrála církev, nyní to jsou supermarkety.
Evropa se odklonila značně od náboženství. Proč touto cestou nešla i Amerika?
V Americe se snoubí extrémní materialismus s extrémní pobožností. Je to paradox, který se stal americkou charakteristikou.
Trávil jste čas s umírajícími lidmi, od kterých jste také převzal jejich příběhy? Jak se díváte na smrt?
Ne, mám zkušenost s doprovázením z tohoto světa pouze se svými rodiči. Myslím si, že by nikdo neměl očekávat, že bude mít hezkou smrt a stihne se na smrtelné posteli rozloučit se svými blízkými. Podle toho by se také měl chovat. Může to znít tvrdě, ale zároveň je to reálné.
Ze zahraničních pramenů připravily KNIHY
zpět na titulní stranu




