Lauren Groffová o své knize Příšery templetonské

Lauren Groffové se podařilo umě zkombinovat v příběhu dopisy, deníky, tradiční ich-formu, dramatické monology i fotografie a úryvky z novin, historii či kulturní zážitky. Celé to trvalo několik let a čtvero přepisování, výsledek ale stojí za to a u čtenářů po celém světě slaví úspěchy. S přibližujícím se koncem knihy začnete být nejenom smutní, protože se kniha blíží ke konci, ale zároveň si uvědomujete, že ještě dlouho poté nenajdete dílo takové kvality.

Podařilo se vám vytvořit příšeru, která dokáže čtenáře zaujmout. To se nestává tak často…

Musím přiznat, že příšerka překvapila i mne samu. Když jsem seděla v knihovně a sbírala nějaké podkladové materiály, sama pro sebe jsem se usmívala a lidé se za mnou neustále ohlíželi. Nápad vložit tuto nestvůrku do příběhu se ale objevil až ve čtvrtém náčrtku.

Dokážete si vybavit tento moment?

Většinou udělám první náčrtek příběhu, který zahodím, vyberu si z něho jen pár nápadů a momentů. Tak pokračuju několikrát – konkrétně u knihy Příšery tempetonské čtyřikrát... Věděla jsem, že se v příběhu bude prolínat několik rovin – a v té chvíli si řekla – proč nepoužít více vypravěčů, třebas i z minulosti?
Místní z Cooperstown mají zvláštní speciální vztah k netvorovi – když zemře, změní se i jejich život.
Asi my všichni máme jistý sobecký náhled na místa, kde jsme vyrůstali, a na vše, co k nim patří.

Je historie města Cooperstown smyšlená?

Z části ano, určité momenty ale odpovídají historii – jako velký požár v roce 1862. Snažila jsem se najít co nejvíce podkladových informací a materiálů, ale příběh si také samozřejmě v určitých částech vymezil své vlastní postavení.

Vaše kniha je bravurním mistrovským dílem v kombinaci vypravěčských pohledů. Inspiroval vás některý spisovatel v tomto směru?

Možná Carol Shieldsová, i když jsem si to neuvědomila do té doby, než jsem se k její knize nedávno vracela.

Vaše kniha je napsána převážně z ženského pohledu – postavy Willie, Ginger, Cinnamon, Charlotte, Elizabeth,…

To byl také můj záměr. Většina historických příběhů je o mužích, kteří byli v té době známí či důležití. Říkala jsem si, že bych mohla probudit anonymní ženy, které z těchto příběhů úplně zmizely.

Je nějaká kniha, kterou byste bývala ráda napsala vy sama?

Moje nejoblíbenější kniha Middlemarch od George Eliotové, čtu ji asi jednou za rok znovu a znovu.

Hrajete si se jmény postav.

Je to takový můj koníček, zároveň si je čtenář dobře zapamatuje.

Jak trávíte svůj volný čas?

Nemám televizi, protože bych se na ni jinak dívala každý den. Mám ráda filmy, ale ještě raději čtu.

Je kniha Příšery templetonské pouze začátkem ságy?

Neplánuji pokračování.

Bude kniha zfilmovaná?

Prozatím ne, ale zájem už je. Nedokážu si ale moc představit, kdo by měl hlavní roli - to je pro spisovatele vždy těžké.

Co vás na psaní nejvíce baví?

Když něco neprozradíte, ale naznačíte, vykreslíte scénu – a ostatní už necháte na čtenáři.

Ze zahraničních pramenů připravily KNIHY

zpět na titulní stranu