Adam Haslett o své knize Tady nejste cizej

Adam Haslett je auterem sbírky povídek Tady nejste cizej (vydává Host), která zobrazuje životní momenty postav, které trpí odcizením či psychickými poruchami. Kniha byla finalistou Pulitzerovy ceny a Adamovi Haslettovi se přičítá fenomenální kariéra. Příběh "Oddanost" je obsažen v antologii: Nejlepší americké povídky roku 2003 a "Poznámky k mému životopisů", byly finalistou pro National Magazine Award.
Haslett ukončil vysokoškolské studium na Swarthmore College, kde studoval u Jonathana Franzena. Později obdržel stipendia od Provincetown Center, Michener / Copernicus Society of America a Breadloaf. Muž mnoha talentů a zájmů, v roce 2003 Haslett získal právnický titul z Yale School of Law.

Tady nejste cizej je sbírka povídek, která obsahuje témata odcizení, utrpení a touhu. Jak jste vybíral název sbírky?

Jedna z povídek byla původně pojmenovaná „Wars End“, pak jsem ji ale přejmenoval na Tady nejste cizej a ten název se mi natolik zalíbil, že jsem ho použil pro celou sbírku. Zdá se mi výstižný pro popsání postav, které jsou základním kamenem sbírky.

Plánoval jste nejprve psát román?

Vždy jsem psal povídky, žádný z příspěvků nebyl zkracován. Asi dvě třetiny z nich jsem napsal samostatně, až poté jsem se rozhodl je spojit do jedné knihy. Myslím si, že název upoutá čtenáře a vyzve ho k přečtení sbírky, která se zabývá aktuálními tématy naší společnosti.

V knize si originálně hrajete s jazykem - je to vaše metoda, jak dosáhnout dynamiky příběhu?

Každý příběh má jiný rytmus, snažím se ho měnit, abych čtenáři neustále nabízel něco nového. Zároveň si hraji s jazykem a tak usiluji o originalitu textu.

Načrtnete si detailně příběh v hlavě, než začnete psát, nebo necháváte fantazii volně plynout při psaní?

Většinou vím, jak chci, aby se čtenář cítil v jednotlivých fázích příběhu, a podle toho uzpůsobuji samotné řazení vět.

Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, máte možnost srovnat překlad s originálem?

Především mám velký respekt před překladateli, domnívám se, že je to nedoceněná oblast činnosti. Spolupracoval jsem se všemi překladateli a snažili jsme se společně najít takové výrazy, aby co nejvíce vystihovaly atmosféru, kterou jsem měl na mysli, když jsem knihu psal.

Vnímáte dialog jako základ psaní?

Dialog není pouze o tom, co postavám vložíte do úst, ale především o tom, jak ho načasujete, jakou dynamiku mu dáte. Proto si myslím, že může celý příběh vyšperkovat nebo stáhnout pod hladinu do hlubin.

Ve třech povídkách používáte psaní jako prostředek komunikace či vyjádření se. Myslíte si, že písemná komunikace může lidem otevřít dveře?

Určitě může pomoci podívat se na svět jinak, než jsme zvyklí, je to prostředek, který může člověka uvolnit.

Mnohé z postav jsou složití jedinci s psychickými problémy. Jak balancujete mezi humorem a patosem?

To je velmi těžká otázka a jsem rád, pokud se mi daří mezi nimi najít rovnováhu.

Jednou jste zmínil, že právo se zabývá vnějším životem lidí, kdežto vaše příběhy jejich vnitřními životy.

Mezi tvůrčím psaním a právem existuje také pouto na mnoha úrovních. Je to stejné jako s pesimistickým příběhem - když skončí špatně, neznamená to, že je pesimistický, naopak příběh může skončit s dobrým koncem, nicméně celkově vyzní jeho nálada pesimisticky.

Proč jste si vybral formu povídky?

Je to umění zachycení momentu, myšlenky.

Kteří autoři vás inspirovali?

Mezi jinými William Trevor a Joy Williams.

Stal jste se velmi slavným, jak se s tím vyrovnáváte a jak slávu vnímáte?

Samozřejmě je to příjemný pocit, zároveň jsem ale studoval ještě na univerzitě a musel chodit do školy, na zkoušky - čímž jsem zůstal vždy nohama na zemi. Největší radost mám z toho, že se mi daří dělat to, co jsem si uložil za cíl - psát dál.

Máte nějaké doporučení pro mladé autory?

Mé povídky byly mnohokrát odmítnuté a nedostal jsem se na magisterský stupeň tvůrčího psaní, takže asi mé doporučení by bylo: nevzdávat se.

Ze zahraničních pramenů připravily KNIHY



zpět na titulní stranu