Tana Frenchová: Na věrnosti

Život Franka Mackeyho změnil v devatenácti letech jediný rozhodující okamžik. Jeho dívka Rosie Dalyová, s kterou měli v úmyslu společně utéct do Londýna, nepřišla na smluvené místo srazu v uličce Na věrnosti. Od té chvíle o ní Frank neslyšel.
Po dvaceti letech Frank stále žije v Dublinu a pracuje u policie na oddělení tajných operací. Se svou rodinou zpřetrhal veškeré vazby. Jednoho dne mu však zavolá sestra, že se našel Rosiin kufr… Návrat do uliček dětství a dospívání vrhá Franka zpět do minulosti, vyvolává temné polozapomenuté vzpomínky, v jejichž spleti hledá stopy, aby rozluštil případ, který ovlivnil jeho celý dosavadní život.
Kniha Na věrnosti byla v roce 2010 zařazena mezi deset nejúspěšnějších titulů roku deníku The New York Times.

<>Ukázka z knihy

V celém životě záleží jen na pár okamžicích. Většinou si jich vůbec nevšimnete, leda až zpětně, dlouho poté, co se kolem vás přeženou – okamžiky, kdy jste se rozhodovali, jestli na tu holku promluvit, jestli do toho jít po hlavě, nebo jestli radši nezpomalit a najít kondom. Měl jsem kliku, dalo by se nejspíš říct. Já totiž jednomu z těch svých okamžiků pohlédl přímo do tváře a poznal ho. Já jedné zimní noci ucítil, jak se kolem mě zvedá mohutný příliv života, když jsem čekal ve
tmě na rohu uličky Na věrnosti.
Bylo mi devatenáct a byl jsem tedy dost starý na to, abych si to rozdal
s celým světem a dost mladý na to, abych ze sebe uměl udělat pitomce
na deset způsobů. Jakmile tu noc oba bratři začali chrápat, vyklouznul
jsem z našeho pokoje s ruksakem na zádech a s martenskami v ruce. Zaskřípalo pode mnou prkno v podlaze a u holek v pokoji některá z mých
sester něco zamumlala ze spaní, ale tu noc mě halilo nějaké kouzlo, jako
by mě nesla přílivová vlna, nebyl jsem k zastavení; rodiče se na rozkládačce ani nepohnuli, i když jsem proběhl obývákem tak těsně kolem
nich, že jsem si na ně mohl sáhnout. Oheň v krbu už vyhasl do šepotavého rudého žáru. V ruksaku jsem měl veškerý svůj
důležitý majetek – džíny, trička, tranzistorák z druhé ruky, sto liber a rodný list. Pokud jste chtěli do Anglie, víc jste tenkrát nepotřebovali. Lístky na trajekt měla u sebe Rosie.
Čekal jsem na ni na rohu ulice, ve stínu mimo mlžný žlutý kruh světla pouliční lampy. Vzduch byl studený jako sklo, s hořkým nádechem chmele z pivovaru Guinness. Měl jsem martensky a troje ponožky, ruce vražené hluboko do kapes své německé vojenské bundy a naposledy jsem se zaposlouchal do pomalých proudů nočního života naší ulice. Ženský smích, Jaks na to přišel?, prásknutí okna, zašramocení krysy u zdi, mužské heknutí, zařinčení bicyklu za rohem, hluboké zarputilé
pobrukování Pošuka Johnnyho Malona, který v suterénu čtrnáctky vždycky před spaním mluvil sám se sebou, nějaký pár kdesi, tlumené steny, pravidelné tupé údery a já myslel na vůni Rosiina krku a zubil se k obloze. Slyšel jsem zvony ve městě odbíjet půlnoc, zvon Svaté trojice,
Svatého Patrika, Svatého Michana, mohutné kulaté tóny dunící z nebes na
oslavu našeho tajného Nového roku. Když odbíjely jednu, dostal jsem
strach. Ze zahrad za domy se ozval nejasný šramot a kroky a já vyskočil
v očekávání, že ji uvidím přelézat přes zeď do ulice, jenže nic; nejspíš jen nějaký provinilec, který se chtěl proplížit domů zadem a tajně prolézt oknem.
V sedmičce se ozvalo nejmenší dítě Sallie Hearnové a tenounce naříkalo,
dokud se neprobrala a nezačala mu zpívat. Já vím, kam nohy nesou mě…
Pěkně vymalované pokoje…
Když odbíjely dvě, jako by mě ta dunivá kakofonie zasáhla přímo mezi
oči. Vystřelila mě rovnou přes zeď do zahrady šestnáctky, která byla opuštěná, už když jsem přišel na svět, kolonizovaná námi dětmi navzdory přísnému varování rodičů, zaneřáděná plechovkami
od piva a nedopalky a leckterým ztraceným panenstvím. Bral jsem
ztrouchnivělé schody nahoru po čtyřech a bylo mi jedno, jestli mě někdo
uslyší. Byl jsem si tak jistý, že tam bude, úplně jsem ji viděl, ty její naštvané měděné kudrliny a pěsti opřené v bok, Kde do hajzlu vězíš? Rozštípaná prkna v podlaze, vytlučené díry v omítce, sutiny,
studený černý průvan a prázdno.
V horním pokoji do ulice jsem našel vzkaz, pouhý list vytržený ze školního
sešitu. Chvěl se na holé podlaze v bledém obdélníku světla, které pronikalo dovnitř rozbitým oknem, a vypadal, jako by tam tak ležel sto let. A v tu chvíli jsem ucítil, jak ta přílivová vlna mění směr o sto osmdesát stupňů, jak se hrozivě zvedá silou, s kterou nemělo
smysl bojovat, a jak už mě nenese, ale já stojím proti ní.
Ten vzkaz jsem si nevzal. Když jsem z šestnáctky odcházel, znal jsem ho už nazpaměť a měl jsem celý zbytek života na to, abych se mu pokoušel uvěřit.
Nechal jsem ho ležet tam, kde byl, a vrátil jsem se na konec ulice. Čekal
jsem tam ve stínu a hleděl na obláčky dechu, které jsem vyfukoval do světla pouliční lampy, zatímco zvony odbíjely třetí a čtvrtou a pátou. Noc zbledla do řídké smutné šedi, za rohem po kočičích hlavách hrkal k mlékárně mlékařův vozík a já stále čekal na Rosii Dalyovou
na rohu uličky Na věrnosti.

JIŽ VYŠLO: V lesích, Podoba

Přeložil Petr Pálenský
Vydává Argo, váz., 398 Kč

zpět na titulní stranu