Lustigovy romány o právu na lásku

Právo na lásku je jediné, které si člověk nenechá vzít. Toto poznání se prolíná celým rozsáhlým dílem Arnošta Lustiga a zvlášť silně zaznívá v jeho zatím posledních dvou románech, které nedávno vyšly. Jde o knihy Zloděj kufrů (Odeon, 249 Kč) a Láska a tělo (Mladá fronta, 269 Kč). Je možné je zakoupit i zde na portálu KNIHY.
Obě díla spolu bezprostředně souvisejí, jsou zasazena do terezínského ghetta a i některé postavy a skutečnosti jsou totožné. Jen prožívaná láska je jiná.
Zloděj kufrů – Ludvíček Adler, který nemá morální problém s tím, že vykrádá kufry nově příchozích do Terezína – vždyť si nic nenechá pro sebe, obdarovává potřebné, má lásku teprve poznat. K Markétce Fischerové cítí náklonnost, ale nedokáže ji pojmenovat. Neví, jak chutná ženské tělo, neví, co mu může nabídnout a co mu má dát. To všechno má poznat, pokud mu cestu k mužství nezatarasí transport na východ. Ještě mu ale není patnáct, když se jeho jméno objeví na Transportliste, a to bude záhy pro nacistického lékaře Mengeleho v Osvětimi dostatečný důvod pokynem ruky vydat ortel…
Než onen kritický okamžik nastane, prožije Ludvíček záchvěvy štěstí, které přijímá s pokorou. „Kdyby štěstí byla osoba, byl bych k ní radši zdvořilý, aby se to nedalo splést se zbabělostí, podlézavostí nebo s patolízalstvím, než bych ji urážel. Pochybnostmi, nedůvěrou, dotíráním…“ Štěstí je pro něho blízkost Markétky, která zosobňuje tušení čehosi úchvatného, co si člověk nenechá vzít…
A to úchvatné rozehraje Arnošt Lustig v následujícím románu Láska a tělo. Hlavní protagonisty Josefa Reinische a Gabrielu Lágusovou už čtenář mohl poznat ve Zloději kufrů, autor tak nyní dává do popředí především jejich citový život, odehrávající se v nelidských, ponižujících podmínkách, které může ještě dramaticky zhoršit transport na východ.
Josef a Gabriela jsou mladí lidé, oba už mají za sebou milostné zkušenosti, aby mohli srovnávat. Vidina neodvratné zkázy jejich city obnažuje a umožňuje jim pocítit, zažít a vyslovit nesčetné množství podob lásky. Tělesné i duševní, obnažené na dřeň, protože lidé v terezínském ghettu už o všechna práva, která by mohli využívat a rozptylovat se jimi, přišli, a zůstalo jim už to poslední – láska.
„Víš,“ řekl Josef Reinisch. „Kdykoli tě vidím nebo se tě dotknu, odhaluje se mi tajemství těla.“ Věděl, že je stejně důležitá duše, to nehmatatelné a nezbadatelné, co je člověk. Povaha, charakter vlastnosti. Co si o sobě myslí, co si o něm myslí ostatní. Jaký je. Spousta věcí okolo. Vnímat tajemství těla ještě neznamená je odhalit, vědět všechno od á do z…“
Lustig si neklade za úkol nahlédnout do všech zákoutí lásky, protože to nejde, jako nešlo popřít individualitu jedince ani v prostředí, kdy jedni brutálně dělali z druhých bezduché stádo. Věrný zůstává autor sobě v pojetí lásky jako nezcizitelného práva. Stejně tak jako mnozí jiní Lustigovi hrdinové se ho nevzdá ani Josef Reinisch. Dobrovolně se zařadí do transportu, aby nemusel opustit Gabrielu, vzdá se jen smrti…
Odlišnost obou knih je patrná i z autorova stylu. V románu Zloděj kufrů je nápadné opakování některých pasáží, nebo výrazů, děj je rozvětvenější, typický je důraz na detail. Láska a tělo je koncertem dvou protagonistů, okouzlených svými těly i dušemi. Tato koncentrace dává vytrysknout hlubokým e mocím, které autor zaznamenává a nepateticky zprostředkovává. A v tom spočívá Lustigovo mistrovství, které z něho činí světového autora.

Vladimír Sůva

zpět na titulní stranu