Ekologická detektivka - či sociální román?

Po Zasněžené ženě a Spirále smrti vychází finské spisovatelce Leeně Lehtolainen třetí román nazvaný Ostrov s majákem (vyd. nakladatelství Hejkal, přeložila Jitka Hanušová, orig. z r. 1998, stran 304, 268 Kč).
Opět se v něm setkáváme s policistkou Mariou Kalliovou, v první próze ještě bezdětnou, po porodu vylíčeném v závěru Spirály smrti nyní v Ostrově s majákem už s matkou jednoroční dcerky, o niž se stará - na rodičovské dovolené - manžel Antti, jinak pedagog z helsinské univerzity. Maria totiž po jejím narození povýšila z inspektorky na vrchní komisařku, zatímco Antti se doposud nestal ani docentem. Uvádím to proto, že autorka je ve své vlasti populární jako detektivkářka, českého čtenáře však možná více zaujmou podobné detaily o stylu každodenního života o životní úrovni v této skandinávské zemi a v neposlední řadě též krásné líčení krajiny - zde například v závěru, kdy Maria podnikne cestu na jeden z malých ostrovů v Botnickém zálivu.
Leena Lehtolainenová - jako správné feministce jsem jí už v předchozích svých recenzích jejích románů navrhla čestné české přechýlení, vychází vždy spíš než ze spáchaného zločinu - tj. vraždy a způsobu odhalení pachatele - z inspirace společensko-politickým problémem. V Ostrově s majákem je to aktuální nutnost ochrany mořských vod a v nich žijících zvířat - a nejen těch.
O co při tom jde? Jak jinak než o peníze, černé kšefty s levnými jedovatými příměsemi, které měly být zničeny, jenže se staly předmětem spekulace. Ale na druhé straně jde též o hnutí radikální mládeže, které pod heslem Revoluce zvířat bojuje proti masité stravě tím, že zapaluje jatka a pokouší se vypustit "na svobodu" prasata připravená na porážku.
Jiným problémem - i když poněkud vedlejším - je zapojování imigrantů a jejich potomků z druhé generace do státních služeb. Setkávají se - jako v případě Asiatky Wangové, absolventky policejní akademie, s různými předsudky, jaké si dokážeme představit i u nás. Tato témata, včetně jiných, drobnějších, jsou v textu skloubena do obrazu soudobého Finska, do příběhu o násilných činech, o ženách ve významném postu, o tom, jak je přijímají podřízení muži, jak jsou přijímáni "sousedé" dnes samostatných pobaltských států, dříve sovětských republik (tomu se věnovala rovněž ve Spirále smrti) ad.
Spisovatelka se formou detektivního románu postupně vyjadřuje k tomu, co ji v její zemi znepokojuje. Platí však za to rozbíháním děje do různých epizod, nesevřeností a pomalým spádem vyprávění, ztrátou napětí. Její knihy - tedy i tato - si čtenáře určitě najdou, ale naštěstí to nebudou ti, kteří jsou konzumenty levných detektivek zakoupených na cestu autobusem a v zápětí odkládaných v cílové stanici do odpadkového koše.

Irena Zítková

zpět na titulní stranu