Vědcovo vzpomínání a důtklivá připomenutí

Na obalu knížky Ctirada Johna (1920) nazvané Zrcadlo mých lásek aneb vzpomínky s podtitulem Vyvolal a sestavil František Houdek (vydalo nakladatelství Galén, stran 334, 300 Kč) vidíme autorův fotoportrét s výstražně vztyčeným prstem: Nezapomínat! Na předchůdce, na kolegy, žáky, rovněž ne na literaturu krásnou i odbornou, která kdysi ovlivnila vkus a životy celých generací, ani na čas, který jsme s vrstevníky prožili.
Univ. prof. Ctirad John, jeden ze zakladatelů československé imunologie, se s publicistou Františkem Houdkem (mj. spoluautorem knížky Jak léčit nemoc šílené medicíny) seznámil nad jeho články z dějin medicíny. Během několika let nepravidelných schůzek pan Houdek přesvědčil svého mentora ke vzpomínání. ("Pulty knihkupectví se prohýbají pod tíhou marginálií a banalit, proč k nim mám přeipívat ještě já?", bránil prý se pan profesor.)
Výsledkem je tato kniha. Začíná Johnovým jihočeským dětství, přenáší se přes období války, kdy tehdy sotva šestinedělní student medicíny byl po sedmnáctém listopadu devětatřicátého roku nucen vrátit se domů k rodičům do Písku, kde několika desítkám stejně postižených studentů nabídl Městský úřad nejprve práci v lese a později pro ně obchodní akademie otevřela jednoroční abiturientský kurz. Ten maturanty z gymnázia a posluchače vysokých škol intelektuálně neuspokojil a "jihočeské Athény" - stejně jako jiná maloměsta - se rázem staly kulturními centry kraje. Nastala éra činnosti amatérských divadelních souborů (občas s účastí pražských umělců), koncertů, vědecko-populárních přednášek. Pro Johna - tenkrát už vyučujícího na tamní učňovské škole - nezapomenutelné údobí režisérské... "Znamenitá pedagogická průprava, skutečný didaktický zlatý důl" (str. 66). „Návrat do květnové Prahy roku pětačtyřicátého byl - podle Zahrady Popelčiny Josefa Hory - žasnoucím snem nad sestrou skutečností (str. 77).
Rozhodování "na medicínu nebo na filozofii?" někteří dokonce vyřešili tak, že obojí (např. Alena Vrbová, později spisovatelka i lékařka). John volil jinak: Ač uštknut literaturou a divadlem, půjde na medicínu; jeho milá, po promoci manželka Boženka, se zapíše na ruštinu.
První oddíl Johnovy knihy nazvaný O katedře aneb můj život ve zkratce končí kapitolami Doktorovy začátky, Mezi výukou a vědou, Imunologem a Jak to co nejlépe říct medikům. Uzavírá se harmonickými vztahy v rodině, do níž se narodily dvě děti: Štěpánka, dnes vedoucí lékařka Dětské polikliniky FN Motol-dermatovenerologie, jako by se "potatila", a syn Radek "převzal" umělecké i další zájmy obou rodičů. "Rodinný workshop" nazývá toto soužití Ctirad John.
Otevírá se druhý, rozsáhlejší oddíl - na více než 250 stranách se píše o lásce a oddanosti k práci. Jako v kaleidoskopu se před čtenářem vynořují obrazy osobností i nástin řešených problémů. Sem je totiž vloženo samotné jádro Johnovy knihy. Věru má o čem psát. Jen málokdo z mladší generace dnes ještě zná jméno Lysenko, natož Lepešinská, s jejichž "učením" se tehdy musela přírodověda obtížně vyrovnávat, ale ještě méně známá jsou umlčená jména např. Františka Patočky (staršího bratra filozofa Jana) - a ještě méně jsou obecně známá jména např. prof. Karla Rašky (spolutvůrce světové epidemiologie), jehož John řadí mezi své učitele (str. 243) či vědecký přínos téměř geniálního Milana Haška. Spolu s hlubokými znalostmi jim oběma nechyběla významná vlastnost - schopnost intuitivního vědění (str. 289).
Za vrcholně významnou tečku, lépe řečeno dvoutečku, pokládám závěrečné kapitoly Konečně imunologie (str. 279) a Magická předpona post (str. 304). V nich je shrnut význam tohoto oboru pro lidstvo a náš, český a slovenský, příspěvek k rozvoji této disciplíny (str. 285 ad.). "Karel Nouza se systematicky zakousl do studia možností transplantace kostní dřeně" (str. 291). "Patočkovu pozornost upoutala listerióza, jež se u nás náhle vynořila v polovině padesátých let" (str. 297). "V kolektivním chovu byla aktuálním problémem brucelóza" (str. 297) a „my jsme přispěli k jejímu vykořenění u lidí“ (autor pod my neuvádí svou vedoucí úlohu v řešení tohoto problému). Atd...
Jako laika mne v textu překvapila poznámka na str. 253, cituji skoro doslova: "V našem ústavu rozvinuli koncem čtyřicátých let výzkum viru vepřové encefalomyelitidy, nazývané těšínská či Kloboukova nemoc. Je to virus vysoce příbuzný viru poliomyelitickému. Jeho jediným hostitelem je vepř. Purifikaci viru a imunizační pokusy prováděl s profesorem Patočkou a Vladimírem Kubelkou asistent Karel Žáček. Lze říci, že už tehdy byl osobností velmi vyčnívající nad hladinu Patočkovy líhně. Na první pohled zaujal jeho jižanský zjev, pro jeho výbušný temperament měl ovšem pochopení jen málokdo... S energií zbojníka si vybojoval samostatnou laboratoř. Poté neváhal z našeho tradičního posvátného pracoviště odejít. V nemocnici Na Bulovce uvedl v život klinicky orientovanou virologickou diagnostickou laboratoř. Podporován ředitelkou Středočeské krajské hygienické stanice doktorkou Jarmilou Krásnou zřídil nová spolehlivě fungující virologická pracoviště.
Pustit se do křížku s dětskou obrnou se podle vlastních slov rozhodl v nemocnici Na Bulovce. Nesnesl prý pohled na nemocné děti uzavírané do železných plic. Hlavním motivem však byla vzpoura proti beznocnosti a strachu, jež se neodbytně vkrádaly do rodin při pouhé zmínce o dětské obrně. Žáček byl vzpurník. Jeho naturelu odpovídalo naložit si na bedra řadu rizik... Výsledky očkování byly jednoznačné. Vakcína byla bezpečná a spolehlivě imunogenní. A v Československu jako v první zemi na světě proběhlo masové očkování živou vakcínou proti obrně."
Nemohu nedodat: K prožitku doby nepatřila jen radost z práce, z úspěchu. Proto uvádím odstavec rovněž příznačný (str. 255): "Mé poslední setkání s Karlem Žáčkem," píše profesor Ctirad John, "bylo smutné. Objevil se začátkem osmdesátých let náhle v mé pracovně. Věděl jsem od přátel, že ho zasáhlo několik osobních tragédií. Po několika bezvýznamných větách se zeptal, zda bych mu nemohl poskytnout azyl v našem ústavu. ´Mně by stačila jurta, kterou bych si postavil na ústavním dvoře,´ řekl posmutněle. Byl jsem v té době v pozorném hledáčku tehdy mocných. Při pokusu o poskytnutí útulku vítězi nad dětskou obrnou jsem neuspěl. Řekli mi, že už se dlouho obklopuji divnými lidmi."
Podobnou obětí nebyl Karel Žáček sám, jediný. Škoda - a to je má jediná výtka -, že v knize nebyly dopovězeny i jiné osudy některých dalších vědců. Snad se toho dočkáme v další připravované knize. Bude se prý jmenovat Vivisectio mundi, Vivisekce světa.

Irena Zítková

Knihu je možné zakoupit i zde na portálu KNIHY

zpět na titulní stranu