Zlínský amarcord

Knihu Antonína Bajaji (1942) nazvanou Na krásné modré Dřevnici (vydalo nakladatelství Host, stran 376, cena 299 Kč) si pravděpodobně budete muset přečíst dvakrát, v mém případě se tak stalo třikrát. To proto, že je autorem sestavena z množství vzpomínek z dětství a dospívání, jako by se mu nahodile vynořovaly v paměti. Nechronologicky, občas střídány příběhy fabulovanými, které kdysi, před lety, psát začal, ale nedokončil. A někdy do textu – snad pro změnu neočekávaně – vloží komentář pohledu téměř dnešního, např. z jara r. 2006: „Kde by nás napadlo, že továrna, to mohutné zvíře, zmlkne a zchátrá? Vzpomněl jsem si na Dawson City ležící na krásném modrém Klondajku. V roce 1899 tam žilo třicet tisíc obyvatel, o pětašedesát let později jen 881. Chmurná představa. Kdo dnes ví, že Zlín se stal v roce 1937 „městem století“ a byl nazván „Mekkou moderní architektury“?
Ano, Bajajova novinka se na první pohled, v prvním čtení, může jevit jako větrem rozházené popsané listy obrázků z rodinného alba, zanedlouho však pochopíme, že ústředním motivem nejsou osudy členů spisovatelovi rodiny a jejích přátel, nýbrž dějiny a společenské proměny jeho rodného města, které nikdy neopustil a dodnes v něm žije. Jsou zachyceny v pozadí změn postavení osobností, jež v autorově dětství ještě několik roků bývaly součástí vyšší střední třídy, než zvolna propadaly komunistickým sítem, a to i pokud nebyly dokonce postiženy kriminálně.
Bajajovi nejde o vrstvu nejvyšší, ale o lidi druhdy určující kulturní úroveň města. Věříme, že nyní zásluhou jejich potomků – mezi ně lze počítat autora a jeho vrstevníky – začala úroveň tamní společnosti před dvaceti lety opět stoupat – o tom však tato próza není.
Netroufám si dílo nazvat románem. Sleduje vlnu ponižování některých občanů bez jakékoliv viny, vlny, týkající se – zapojeny do textu velice diskrétně – též autorova otce a jeho nejbližších příbuzných, vrcholící v závěrečné scéně „odhalení nakřečkovaných zásob“ (str. 356-357) dnes až neuvěřitelným úpadem morálky; ve scéně „obchodníků, živnostníků a jiných buržoazních živlů“ literárně zde prokládané tehdejšími propagačními hesly a citáty, sedí majitelka lahůdkářství paní Mandlíková za výkladem svého obchodu, před ní hrnec sádla, konzervy, buráky, ošatka vajec, koš brambor a na podlaze hromádka knih – Skautova dobrodružství, Hovory s TGM, Bible, Chrám i tvrz... sedí v houpacím křesle fy Thonet, nehybná figura. Plivejte... no tak plivejte!... a teprve teď vnímám všechny ty vlhké a zaschlé skvrny, ty čůrky stékající po skle. Věci ve výkladní skříni zdají se být rozmazanější. Nevím, kde má figurína ruce... asi v klíně... mladý je ten, kdo bojuje za šťastný život s armádou míru... mladý je ten, kdo obrozuje svět, jenž upadl málem do rozvalin...
Tak nějak kniha o Zlínu vrcholí, ne však zcela se uzavírá. Antonín Bajaja, autor románů Mluviti stříbro, Duely, Zvlhčení, pedagog Tvůrčího psaní na univerzitě Palackého v Olomouci a spolupracovník rádia Svobodná Evropa ve své novince nakonec přiznává: „Tuto knížku chci mít konečně z krku. A ty taky a náhodný čtenář ještě víc.“ Vystupuje v ní kromě nespočetných komparzistů spousta více i méně důležitých osob a předmětů. Žádné vyčerpávající dialogy, monology, popisy.
Dodávám k tomu jen: A přesto vzniklo dílo nesmírně citově účinné, pravdivě připomínající dobu, na niž se chce zapomenout.

Irena Zítková

zpět na titulní stranu