Franz Werfel a Čechy a české náměty v jeho díle

1

Život Franze Werfela je s Prahou, kde strávil rozhodující léta mládí, i s českými zeměmi těsně spjat. A to se přirozeně projevuje i v jeho díle.
Narodil se 10. září 1890 v nynější Havlíčkově ulici (tehdy Reitergasse) v rodině zámožného podnikatele, v jehož továrně se vyráběly rukavice. (Sám k tomu později říká: „Moji předkové patřili k židovské komunitě německy hovořících Čechů. Mou rodinu je možné v Praze a v jednom provinčním městě, kde se hovořilo německy, sledovat daleko do minulosti. O jednotlivých osobách nevím nic zvláštního kromě toho, že jeden z předků, avšak nikoliv téhož jména, byl lékařem na Malé Straně v Praze a můj pradědeček z otcovy strany byl štábním šikovatelem v Napoleonově armádě při polním tažení do Ruska.“) Rodiče, zejména matka, se dětem (měl ještě dvě sestry) velmi věnovali. Na celý život jej však ovlivnila jeho chůva Barbora Šimůnková, zvaná Babi. Od ní pochytil i něco z češtiny, ona jej brala s sebou na mše do blízkého kostela sv. Jindřicha. Zde by bylo možno hledat první kořeny jeho zájmu o křesťanství, přesněji řečeno o katolictví. Židovská rodina Werfelova byla v mnohém neortodoxní, nicméně malý Franz byl obřezán, s rodiči se účastnil synagogálních bohoslužeb a roku 1903 byl konfirmován (jak tenkrát pražští asimilovaní Židé označovali bar micva) v Maiselově synagoze.
Rodina se zakrátko přestěhovala do dnešní Hybernské a posléze, to již prakticky natrvalo, do dnešní Opletalovy (tehdy Mariánské), do blízkosti dnešního Hlavního nádraží. Tehdy tam ještě byly Městské sady (Stadtpark), později Vrchlického sady, s rybníčkem, s fontánkou, obklopenou skalami, a s židličkami. Sem s ním jezdila a později chodila Babi a tento park se objevuje v řadě Werfelových raných básní.
Do školy chodil Franz k piaristům v Panské, jako dříve Rilke. Většinu tam tvořili židovští žáci: kuriózní situace, kdy čeští piaristé německy učili židovské školáky, byla v mnohém typická pro c. a k. monarchii. Do nižšího gymnázia chodil na Příkopě (roh Panské, pozdější Akademické gymnázium), do vyššího ve Štěpánské. K jeho spolužákům tam patřil známý publicista a spisovatel Willy Haas.
V rodině se hodně pěstovala hudba, k níž byl Franz velmi disponován. Velký význam pro něho měly návštěvy nového německého divadla, do kterého to měl přes městský park blízko (dnešní Státní opera). Tamější opera měla skvělou úroveň: hostoval v ní například Caruso i další slavní zahraniční hosté. Zejména proslavené byly jarní stagiony, pořádané dirigentem Angelem Neumannem. Zde se Werfel seznámil s Verdim, který mu uhranul na celý život. S přáteli tehdy chodíval po pražských lokálech a za doprovodu klavíru i bez něj zpíval Verdiho árie: přezdívali mu Caruso. Kromě zaujetí Verdiho melodičností v tom však bylo i něco jiného, spor generační. Byl to také výraz vzpoury synů proti otcům, kteří uctívali Richarda Wagnera. Ve dvacátých letech se Werfel k této problematice vrátil v úspěšném románě Verdi (1924), za který dostal československou státní cenu. Děj se odehrává v Benátkách a Verdi a Wagner v něm stojí proti sobě. Bylo to mimochodem poslední dílo, které před smrtí četl Franz Kafka. (Vztah Kafky k Werfelovi byl poněkud ambivalentní: mnohých věcí si velmi cenil, na jiných viděl jeho známé slabiny: zejména sklon k efektnosti a přílišnému patosu, někdy nevyváženost kompozice.)
S Franzem Kafkou a s jinými pražskými autory, převážně německy píšícími, se scházel na různých místech, ale především v kavárně Arco (na rohu dnešní Hybernské a Dlážděné). Byl v tom možná jakýsi protest proti etablovaným kavárnám na Příkopě či na Ferdinandově (dnešní Národní) třídě. Vídeňský Karl Kraus pro ně razil označení Arconauti. (Karl Kraus ve svém časopise Die Fackel tiskl Werfelovy rané básně, později se však, zřejmě z osobních důvodů, rozešli.)
K užšímu kruhu Werfelových přátel patřili zmíněný Willi Haas, Max Brod, Oskar Baum, překladatel Petra Bezruče Rudolf Fuchs, Johannes Urzidil a Franz a Hans Janowitzové.

2

Psát začal Werfel poměrně velmi brzy, od čtrnácti let. Jeho talent objevil jako první spolužák Willy Haas, který jej seznámil s Maxem Brodem. A ten poslal jeho texty do vídeňského listu Die Zeit, kde byla roku 1908 otištěna jako první jeho báseň „Die Gärten der Stadt Prag“ (Zahrady města Prahy). První jeho sbírka Der Weltfreund (Přítel světa) byla vydána roku 1911 v Berlíně. Werfel v ní vyjadřuje generační pocit: osamění člověka je vinou, osvobodit jej musí láska k druhým, soucit. Je pokládán za jednoho z prvních německých expresionistických básníků a v tom bývá hledána souvislost s barokním rázem Prahy: baroko a expresionismus jako dva neklasické směry. Snad Praha působila i takto.
Po maturitě navštěvoval nesoustavně přednášky na právnické a filozofické fakultě, otcem však byl nabádán k praktické činnosti. Tak jako Harry Heine ke strýci Salomonovi, byl i Werfel poslán do Hamburku, aby se tam učil obchodníkem. Ještě však jako jednoroční dobrovolník strávil rok v Praze v kasárnách na Hradčanech a roku 1912 rodné město definitivně opouští. Jednak chce být raději z dosahu otce, jednak vidí, že mu v Praze nekyne budoucnost. Uvědomuje si, že město patří kulturně dynamickým Čechům, pro německou kulturu zde nevidí perspektivu. Odchází jako nakladatelský lektor do Lipska.
Ve stručném životopise, který napsal o několik let později, si cení především šťastného dětství a mládí v Praze. Na tato léta bude celý život vzpomínat, odtud bude čerpat materiál i podněty pro svá pozdější díla.

3

Od roku 1912 se ještě v Praze a v Čechách zdržoval mnohokrát. Byly to zejména krátké návštěvy rodičů, s nimiž udržoval poměrně intenzivní styky, později, hlavně ve dvacátých letech, i s manželkou Almou Mahlerovou. Nejdelším pobytem v této době byla jeho vojenská služba. Několik dní před pětadvacátými narozeninami narukoval se svým plukem do Třebenic u Lovosic. Tam však zůstal jen krátce, delší byl jeho pobyt v nemocnici v Praze (tam navázal intimní vztah s ošetřovatelkou Gertrudou Spirkovou), odkud se přesunul do Kostelce nad Labem, roku 1916 pak do Haliče a nakonec do Vídně.
V této době, roku 1916, vznikla jeho slavná předmluva k Bezručovým Slezským písním (k německému překladu Rudolfa Fuchse), v níž se zamýšlí nad géniem a posláním českého národa. Zdůrazňuje především momenty náboženské: Husa, Chelčického, Komenského, Březinu. Vánoce 1917 strávil v Praze, doma a s Gertrudou Spirkovou. (Za pobytu v pražské nemocnici se náhodně setkal se sarajevským atentátníkem Cabrinovičem: věnoval mu črtu, v níž jej chápe jako nástroj vyšší moci.)
Od války žil Franz Werfel ve Vídni až do druhé poloviny třicátých let, kdy odešel do Francie a posléze přes Španělsko do Spojených států. Tam nakonec zakotvil v Beverly Hills v Kalifornii, kde 26. srpna 1945 zemřel. Podle jednoho svědectví poslouchal ještě poslední den před smrtí Smetanovu hudbu.

4

Díla, jimiž se vracel do Prahy a do českých zemí, jsou dvojího druhu. V řadě z nich Praha a Čechy figurují přímo. Avšak takřka ve všech jeho knihách, včetně rozsáhlého utopického románu Stern der Ungeborenen (Hvězda nenarozených), dokončeného roku 1945, se objevují postavy, pro které bývají hledány vzory či modely v pražské společnosti, či jiné české reálie. To je však oblast dohadů, kterými se teď zabývat nebudeme.
Zdá se, že ve dvacátých letech jistá vzdálenost, a to jak časová, tak prostorová, vyvolávala četné vzpomínky. Zejména ve druhé polovině dvacátých let se českých látek vyskytuje hodně. Kratší črta Das Trauerhaus (Dům smutku, 1927) se odehrává v proslulém podniku u Goldschmiedů v Kamzíkově ulici na Starém Městě v noci po zavraždění arcivévody Ferdinanda d’Este 28. června 1914. Do let mládí se vrací Der Abituriententag (Sjezd abiturientů, 1928). Pomník své chůvě Barboře Šimůnkové postavil románem Barbara oder Die Frömmigkeit (Barbora neboli zbožnost, 1929). Portrétem vlastní matky pak je próza Kleine Verhältnisse (Malé poměry, 1930). Zvláštní postavení zaujímá drama z husitské doby Das Reich Gottes in Böhmen (Království Boží v Čechách, 1930), k němuž se zakrátko vrátíme.
Připomenout je třeba ještě Werfelovy překlady Březinovy poezie a jeho esejů. Jeho vysoké ocenění Březiny najdeme i v jiných souvislostech. Česky sice Werfel jistě přinejmenším částečně znal, zřejmě však jen pasivně. (Egon Hostovský ve svých vzpomínkách líčí krásnou scénu, jak se k němu za války ve Spojených státech jednou hrnul někdo, kdo mluvil jakousi jemu neznámou řečí. Ukázalo se, že to byl Werfel, který se domníval, že mluví česky.)

5

Hra Království Boží v Čechách navazuje volně na tradici her s českými látkami v rakouském dramatu (především to jsou slavné hry Libuše a Štěstí a pád krále Otakara Franze Grillparzera) a spolu s Kokoschkovou hrou o Komenském, která vznikla v Praze ve třicátých letech, jsou to poslední články této řady (tzv. Staatsdramen).
Záměr napsat tuto hru z husitského období našich dějin měl Werfel již dávno. Souvisí to s duchovním posláním, které připisoval českému národu ve zmíněné předmluvě ke Slezským písním: „Husitství je nevyhladitelnou, i když na staletí potlačenou tvůrčí tradicí českého národa. Jeho význam je nesprávně chápán, a ještě více než to – je falšován. V žádném případě to nebyl výbuch dlouho potlačované nacionální nenávisti, za který bývá s oblibou vydáváno, ne, nebylo to nic jiného než to největší a nejčistší pozdvihnutí se k svatému životu, k němuž v pozdním středověku došlo.“
Hra je věnována poslednímu stadiu husitského hnutí, létům 1431–1434, od bitvy u Domažlic přes basilejský koncil až po porážku táboritů u Lipan. Ústřední postavou je Žižkův nástupce Prokop Veliký – podtitul hry zní: tragédie vůdce. Prokop je tragickým hrdinou. Podle Werfela usiloval o nemožné, o nastolení království Božího na zemi. Tomuto snu obětoval vše, především svou rodinu. Postupně se stává skeptičtějším. Dostává se do konfliktů vnějších i vnitřních. Byl knězem, ale přesto se musel uchylovat k násilí. (To, že Werfel odsuzoval použití násilí, i v době, kdy se po první světové válce klonil k revoluci, je známé.)
Tragická Prokopova rozpolcenost je nejlépe zřetelná v jeho rozhovorech s kardinálem Cesarinim. Tento kardinál, Prokopův protihráč, se po bitvě u Domažlic inkognito zdržoval v Čechách (samozřejmě jen ve Werfelově hře), aby husity a jejich mentalitu lépe poznal. S Prokopem se sblížil, zejména v Basileji. Později přijel do Čech s poselstvím koncilu a u Lipan Prokop umírá v jeho náručí. Jde o dvě komplementární postavy, jak tomu u Werfela bývá často (Juarez a Maxmilián ve stejnojmenné hře, Pavel a Gamaliel ve hře Pavel mezi Židy, Jakobowsky a plukovník ve stejnojmenné hře). Zdá se, že Prokop v mnohém ztělesňuje názory mladšího Werfela, který měl k revoluci dosti blízko, zatímco Cesarini reprezentuje názory, k nimž se Werfel blížil tehdy: odvrat od revoluce a příklon ke křesťanství, niternost. Hra se nachází v blízkosti Werfelových polemických a vyznavačských spisů Realismus und Innerlichkeit (Realismus a niternost, 1931) a Können wir ohne Gottesglauben leben? (Můžeme žít bez víry v Boha?, 1932).
Pokud jde o historicitu: Werfel zůstává v podstatě věren pramenům a tradici (naštěstí pro něho se toho o Prokopovi ví mnohem méně než třeba o Žižkovi), často však aktualizuje, zejména pokud jde o oblast sociální. Známou Werfelovou slabostí je, že často nezvládl větší celky, že málo škrtal. To platí v plné míře i zde – je nadhozeno až příliš mnoho otázek a problémů, mnohé scény působí spíše jako ilustrace. Werfel četl Palackého, výběr látky možná ovlivnila hra jeho přítele Arnošta Dvořáka Husité, v níž vystupuje i Prokop Veliký.

6

V době Mnichova, 17. září 1938, uveřejnil Werfel v Paříži delší článek „Co daly české země Evropě“. Vychází v něm z toho, že se lidé ptají: Kdo jsou tito Češi, za které se máme bít? Upozorňuje v něm na český národ jako na faktor rovnováhy ve střední Evropě a podává krátkou lekci z českých dějin. Vyzvedá zejména Karla IV., Husa, husitství a Komenského. Dne 26. září pak rovněž v Paříži publikuje úvahu „Kulturní jednota Čech“, v níž zdůrazňuje, že každé dělení země by bylo umělé. Vypočítává, kdo všechno z Čech pocházel, a uvádí Dvořáka, Smetanu, Suka, Janáčka, Nerudu, Březinu, Palackého, Masaryka.
Ve svých zápiscích Werfel často reagoval na situaci u nás, ve třicátých letech se objevuje zápis snu o Praze. A ještě ve Spojených státech vznikla „Pražská balada“, která se mu zdála cestou vlakem ze státu Missouri do státu Texas.
Werfelův vztah k českému národu byl jiný, než tomu bylo u staršího Rilka. Ten na Čechy pohlížel spíše paternalisticky. Werfel naopak Čechy chápal, pociťoval s nimi sounáležitost a cenil si jejich úsilí. Nesmí nás klamat to, že ztělesněním Čechů jako by byly chůvy: Barbora nebo Teta Línková ve Zpronevěřeném nebi, o němž bude zakrátko řeč. To není nic typického jen pro Čechy, to zapadá dobře do Werfelova světového názoru: jen utrpením a obětí může být spasen tento svět.
Do češtiny toho bylo z Werfela přeloženo poměrně hodně, přesto však bychom si měli asi položit otázku, co dosud chybí. Je toho více, ale zdá se, že by měly být přeloženy a vydány především jeho úvahy a eseje, věnované problematice náboženské, a ukázky z jeho deníků a zápisů snů.

7

Dosud do češtiny nepřeložený román Der veruntreute Himmel (Zpronevěřené nebe, 1939), který se zčásti vztahuje k našemu území (Hustopeče), je českým čtenářům předkládán nyní poprvé.
Román vznikl ve francouzském exilu, v Sanary-sur-Mer, poměrně rychle, poté co Werfel přerušil práci na (nedokončeném) románě Cella. Námět asi Werfelovi tentokrát navrhla manželka Alma: aby zpracoval příběh jejich dlouholeté kuchařky Agnes Hvizdové (1861–1933), která vedla domácnost již od doby Gustava Mahlera. Ta byla modelem pro Tetu Línkovou. Román však má i momenty autobiografické. Vypravěč Theo například v emigraci vzpomíná na svůj pobyt na letním sídle rodiny Arganových Grafenegg roku 1936. (Grafenegg silně připomíná milovaný Breitenstein na Semmeringu, kam se Werfel rád a často uchyloval.) Tam se také s tetou Línkovou při příležitosti úmrtí syna Arganových blíže seznámí.
Vyznění knihy – nebe si člověk nevynutí či nezaslouží, ale vždy jde o dar, milost – je blízké názoru, který Werfel naznačoval vícekrát (například ve hře Pavel mezi Židy).
„Ztráta nebe“ či „vzpoura proti metafyzice“ je podle Werfela něco, co nebezpečně ohrožuje celou soudobou civilizaci. Na to ukazuje i motto románu o nesmrtelnosti z Jeana Paula.
Po dokončení románu se Werfel vyjádřil, že tento příběh pokládá za jednu ze svých nejzdařilejších knih. „,Zpronevěřené nebe‘ je jistě jedna z mých co do architektoniky nejnáročnějších knih… Vzorem pro vyprávění je do jisté míry hudební fuga… Tématem je smrt a to, co následuje po ní.“ Před odevzdáním do tisku poprosil Werfel o posouzení své přátele Liona Feuchtwangera a Reného Schickeleho: oba nešetřili chválou a pokládali knihu za jedno z nejlepších autorových děl.
Román měl pod titulem The Embezzled Heaven velký úspěch ve Spojených státech a znamenal pro počátek finanční zabezpečení manželů Werfelových. Byl i dvakrát zfilmován (1958 a 1990).

Jiří Munzar

zpět na titulní stranu