Třikrát sugestivní četba

V roce 1988 vyšla v Mladé frontě Zdeňku Hankovi (nar. 1956 v Uherském Hradišti) prvotina Lék pod kůží, sbírka čtyř novel odehrávajících se převážně v nemocnicích. V prostředí, v němž reálný děj posunovaly do další dimenze fantaskní prvky. Knížka – jako jediná z tehdejší edice Omega – se záhy dočkala vydání ve španělštině. Po ní následoval horor Vila v rokli, dále Zoologická zahrádka v Braillově písmu a dvě knihy o léčitelích – pak se jakoby odmlčel.
K mému radostnému překvapení v roce 2009 vydal – naší kulturní publicistikou příznačně nepovšimnuté – tři prózy, které bych chtěla doporučit čtenářům. Čtivé, napínavé – a hořké.
Ve svém „miniarchivu“ jsem objevila více než dvacetiletou, přesto stále platnou charakteristiku jeho tvorby. „Pokouší se o neobvyklé pohledy na obvyklé jevy. Řídí se dvěma zásadami – ve svých obrazech nikdy nezachycuje to, co by bylo možné vyfotografovat, a usiluje o to, aby každý měl svou pointu.“ Dodávám: nyní i každá kapitola.
Dodnes se ve svých knížkách ptá: Kudy vedou cesty řetězů příčin a následků a kde se protínají s náhodou? Kdo se pohybuje po herním plánu a jaká jsou pravidla hry? (citace z knihy Kavárna str. 210).
Tento román (nakladatelství Mezera, 2009, stran 233, cena neuvedena) se od počátku rozbíhá ve dvou časově i místně přesně udávaných dějových proudech: od roku 1996 do roku 2009, v Praze a na francouzském venkově. Fantaskním prvkem je aura jako bioenergie vyzařovaná kolem těla, prý pro některé jedince na ostatních lidech (nikoliv na sobě) pozorovatelná, měnící své zabarvení podle charakteru, nálady, citového a pocitového stavu pozorované osoby. Tedy Kavárna je vlastně psychologická science-fiction určená fanouškům a zvláště fanynkám tohoto žánru ve věku šestnácti až dvaceti let. Příběh, v němž fabulačně sledujeme čtyři adolescenty, totiž dvě dívky-dvojčata a jejich o rok dva mladší bratrance.
Avšak to, co upoutá dospělého čtenáře, je znamenitá kresba páté, nejvýznamnější postavy, mladého českého advokáta Marka Wiemara, nyní přestěhovaného do Francie.
Zatím jsem se v současné domácí próze nesetkala s tak bezcitnou kreaturou, která lege artis dokáže okrádat a dokonce přizabít (např. neposkytnutím pomoci člověku jím zraněnému), ze všech dramatických situací vyklouznout nejen hladce, ale dokonce na nich ještě vydělat peníze, a postižený mu ještě děkuje. Peníze, neetický rychlý zisk, bezohlednost jsou Markovou devizou, citlivému chlapci Rudovi čitelnou z aury, a žel nakažlivou pro sestřenici Lenku, již Marek svým „charismatem“ okouzluje. Ona netuší, že sama se stává jeho obětí.
Ačkoliv se považuji za čtenářku dostatečně otrlou, přiznávám, že z figury Marka a jeho lstivých právnických postupů se mi dělalo špatně, mnohem víc než třeba z drastických románů Stephena Kinga. V nich jde jen o literaturu, zde je zosobněna sama tvrdost života, vskutku věrohodně podávaná.
Druhá Hankova knížka, rovněž vydaná nakl. Mezera (vyd. 2009, stran 190, cena neudána) nese titul Platina. Setkáváme se v ní s velmi podobnou kompoziční formou: dva dějové proudy zase přesně datované – od pondělí 5. května 2008 do 9. září 2008 – se v závěru protnou. Lékařským prvkem je tu platinová destička, použitá při chirurgickém výkonu – zabránění hrozícímu krvácení do mozku. Tím fantaskním je to, že se stane příčinou halucinací zdárně odoperovaného pacienta.
Vlastně jde o příběh dvou vzájemně neznámých lidí, archeoložky a geologa, nešťastné a šťastné náhody. Příběh, do něhož autor vložil část svých záchranářských zkušeností, neboť (což jsem až dosud úmyslně neuvedla) Zdeněk Hanka žije s rodinou v západní Kanadě a pracuje ve společnosti zajišťující lékařskou pohotovost. V knize Platina, ač psané tam, kde je autor nyní doma, cítím nostalgii imigranta v barvitém popisu noční cesty osamělé řidičky z Tater do Prahy, její silnou vůli přežít havárii, která ji shodila po stráni dolů, do propasti, aniž na povrchu vozovky zanechala sebemenší stopu.
Snad tato myšlenka mohla být přirovnáním situace přistěhovalce ocitnuvšího se v úplně cizím prostředí - pomoz si sám - , což je téma třetí letos vydané, ze všech nejzávažnější autorovy knihy Partitura pro srdce (rovněž Mezera, stran 210, cena opět neudána). Příběh kardiologa, jenž se rozhodl žít (stejně jako jeho tvůrce-spisovatel, chci ovšem věřit a doufat, že nejde o autobiografii) v Kanadě, neuvážil však, že jako „už“ čtyřicátník není pro nikoho perspektivní a že dnes je západ plný těch, kteří „zabírají místo rodilým“ - ač i oni jsou přece potomky někdejších imigrantů. Je příliš mnoho „proletářů v bílých pláštích“, jak se vyjádřila jedna německá profesorka-lékařka.
Toto dílo čtenáři připomene hořké romány exulanta Reta Maruta, publikujícího až do své smrti pod pseudonymem B. Traven prózy světového ohlasu založené rovněž na principu „nešťastné náhody“. Hankův hrdina MUDr. David Říha sice věděl, že se musí v Kanadě i kdekoliv jinde podrobit nostrifikační zkoušce, věřil ale, že se svou praxí a po přípravě v ní hravě uspěje. Dvakrát neuspěl, a to v otázkách historických a psychologických, potřetí byl úspěšný, avšak nedostal povolení k provozu své profese nikde v Kanadě. Problémem se ukázalo i bydlení v podnájmu, různé tupé, špatně placené manuální práce, ošetření bolavého zubu, pokus o přivýdělek nelegálním, tj. nezdaněným, neregistrovaným hraním na saxofon ve venkovském baru, dvojím jednáním o hypotéku v bance, rozbalením věcí z placené úschovy, přivezených z domova, z nichž se promočením staly nepoužitelné hadry a krámy, další zkouška na profesi elektrokardiologického technika, po řadě odmítnutých nabídek otevření „živnosti“ prodejny kardiostimulátorů a zákeřně způsobený její krach – a to zdaleka nejmenuji všechny potíže, které Davida Říhu pronásledují, jímž se snaží čelit a spoluprožívá je s ním trpělivá manželka Alice. Nechce, totiž ví, že nesmí propadat depresi, a zároveň cítí, jak rychle mu utíká život.
Literární postava Davida Říhy je protipólem vysávajícího advokáta Marka Wiemara. David Říha by měl mít auru zářivě bleděmodrou, jeho manželka zlatou, jakou mívali na obrazech světci.
Faktem je, že jsem se od četby Hankových tří knížek, a zvlášť od Partitury pro srdce nemohla utrhnout.

Irena Zítková

zpět na titulní stranu